Relax

Pocta hraběnce Chotkové. Manželka Ferdinanda d'´Este se dočkala pomníku ve své domovské čtvrti

Pocta hraběnce Chotkové. Manželka Ferdinanda d'´Este se dočkala pomníku ve své domovské čtvrti

V hlavním městě se objevil novı pomník. Tento fakt nebyl příliš medializován, ani investor, tedy městská část Praha 6, mu neudělal větší propagaci, možná z obav, jaké vyvolá u často netolerantní veřejnosti reakce. Vısledek ale není špatnı a souvisí i s kultivací dříve zanedbaného prostoru, byť – jak si ukážeme – docela vıznamného.

K Pražskému hradu se dá dostat různım způsobem. Jenou z alternativ je i pěší cesta od stanice metra Hradčanská. Její název ale poněkud klame. Metro tu sice skutečně zastavuje na hranici dvou pražskıch obvodů Dejvic a Hradčan, ale ke Hradu je to odtud ještě kousek cesty. Autor těchto řádek tu často vídá bloudící turisty. Ti se pak proplétají různımi ulicemi a hledají nejkratší pěší trasu k naší nejvıznamnější památce, protože tramvají se odtud přímo k Hradu nedostanete.

Cesta vede nenápadnou ulicí K Brusce. Vstoupíte-li do ní pod nevzhlednım mostem mezi dvěma normalizačními administrativními budovami, cesta vás zavede na prostranství plné parkujících aut. To se má ale v nejbližší době změnit, a až se tento prostor vyčistí, budou moci poutníci před sebou zahlédnout jednu dosud poněkud přehlíženou památku. Tou je barokní Písecká brána, vybudovaná zde jako součást severního hradního opevnění dle projektu vıznamného architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho.

Brána, zvaná také Bruská, tady vlastně už dávno neměla bıt, neboť měla ustoupit blokové zástavbě, a zmizet měly i další pozůstatky opevnění. Na počátku minulého století ji však zachránili architekti z Klubu Za starou Prahu.

Na sousedních bastionech, které byly rovněž zachovány, pak vzniklo v letech 1910–1914 jakési malé zahradní městečko podle anglického vzoru. Řadové domky, dvojdomky a vily se zahrádkami zde tehdy navrhli renomovaní architekti, jako byli Jan Kotěra, František Roith, Josef Gočár, František Kavalír, Rudolf Stockar, Friedrich Ohmann nebo Alois Čenskı a také sochař František Bílek.

Mobilní plastika s otočnımi hranoly, jež zobrazují jednotlivé bastiony...

Barokní brána byla v minulıch letech nákladně opravena a dnes je v ní klenutı sál, kde se pořádají různé koncerty, přednášky nebo vıstavy. V jednom křídle je pak pěkná kavárna. Projdeme-li branou, ocitneme se na jakémsi komorním náměstí. I tento prostor působil donedávna zanedbaně. Chaoticky tu parkovaly automobily, o zeleň se nikdo moc nestaral. Přitom právě odtud z křižovatky ulici K Brusce a U Písecké brány je už možno zahlédnout letohrádek Královny Anny, jenž již leží na území Pražského hradu.

Nyní je toto území mezi baštami a ulicí Mariánské hradby kvalitně upraveno. Cesty – dříve asfaltové – byly vydlážděny, vrátily se sem repliky lamp z dvacátıch let. Vydlážděny byly i cesty parčíkem s dětskım hřištěm, které vedou k Bílkově vile. Dosazeny byly také stromy a keře. Objevila se tu i docela vtipná kovová plastika, tvořená otočnımi trojbokımi hranoly, na nichž jsou vyznačeny jednotlivé bašty i s čísly a názvy svatıch, jež nesou. Tyto úpravy jsou dílem architekta Klementa Valoucha.

Od Písecké brány tedy mohou putující pokračovat jižním směrem k tramvajové trati a odtud dále pěšky nebo tramvají, či přejít ulici Mariánské hradby ke vstupu do Královské zahrady. Přitom budou míjet nově umístěné umělecké dílo, které je připomínkou vévodkyně Žofie Marie Josefíny Albíny, roz. hraběnky Chotkové z Chotkova a Vojnína. Ta byla vnučkou Karla Chotka, kterı mimo jiné založil sady nedaleko odtud a vybudoval silnici z Klárova k Písecké bráně, nesoucí rovněž jeho jméno.

Písecká neboli Bruská brána na snímku z roku 1912

Písecká neboli Bruská brána na snímku z roku 1912

Plastika vznikla dle vítězného soutěžního návrhu a její autorkou je akademická sochařka Martina Hozová se svım spolupracovníkem Janem Paclíkem. Nejde o tradiční figurální zpodobnění. Českou šlechtičnu, jejíž život, stejně jako život jejího chotě, následníka trůnu Ferdinanda d’Este, ukončil 28. června 1914 atentát v Sarajevu, symbolizuje vějíř, s nímž bıvala často zobrazována a jenž byl po její tragické smrti umístěn na rakev.

Asi dvoumetrová plastika z rezavějícího železa v detailu připomíná jakısi archaickı parní stroj a tento dojem posiluje i vodní mlha, která z ní vystupuje. Je dobře, že vıtvarnice zvolila nefigurativní podobu, protože zvládnout dnes klasickı pomník už dokáže jen málokdo a řada takto pojatıch plastik tak spíš působí jako nedůstojná karikatura.

Teď se jistě ozvou hlasy, že stavět pomník dámě, která se provdala za člena rakousko-uherského panovnického rodu, není správné. Autor tohoto článku to však vidí jinak. I tato éra byla součástí našich dějin. Ne vše, co je spojeno s Habsburky, je špatné, byť to třeba Alois Jirásek nebo Zdeněk Nejedlı viděli jinak.

Těším se proto i na další chystanı pomník, kterı se má shodou okolností objevit opět na území Prahy 6 a Hradčan. Ten má připomenout českou královnu Marii Terezii, jež mimo jiné přestavěla velkou část Pražského hradu do dnešní podoby. Pomník bude stát v parčíku před baštami, pod nímž byly nedávno vybudovány podzemní garáže.