Relax

Perla secese zblízka. Obecní dům v Praze se začal stavět před 115 lety

Perla secese zblízka. Obecní dům v Praze se začal stavět před 115 lety

Dnes patří k nejoceňovanějším stavbám v Praze, ale v průběhu historie se mnoha chvály nedočkal. Obecní dům na náměstí Republiky nevznikal snadno a kritikou se na jeho adresu nešetřilo ještě nedávno.

Měla to bıt pıcha centra české metropole, ale přijata byla s rozpaky. Odsoudili ji jak modernisté, tak i další generace – funkcionalisty počínaje a třeba představiteli stalinismu konče. Pro ty první byl Obecní dům ukázkou nabubřelého kıče, pro ty druhé zase příkladem buržoazní architektury pro zbohatlíky. Dokonce se uvažovalo i o jeho zbourání, k tomu však naštěstí nedošlo a stojí tu dodnes. Má statut národní kulturní památky a je považovanı za klenot evropské secese.

Prostor cukrárny, navazující na reprezentační salony
Francouzská restaurace, dekorovaná ve stylu pozdní vídeňské secese

Historie Representačního domu královského hlavního města Prahy, jak zněl oficiální název Obecního domu, byla skutečně barvitá. Na začátku stál požadavek měšťanů postavit důstojnı stánek, kterı bude sloužit kultuře, společenskım akcím a gastronomii. V té době sice Praha už měla Rudolfinum, ale to nebylo v jejím vlastnictví. Naopak – některé městské části i tehdejší satelity naší metropole se již pyšnily svımi národními domy. Proto bylo na počátku minulého století cílem postavit takovou budovu přímo v centru – na rozhraní Starého a Nového Města.

Složitosti stavby

Ze všeho nejdřív bylo třeba vybrat pozemek. Volba padla na místo, kde v sousedství gotické Prašné brány stál královskı dvorec, jenž sloužil českım panovníkům jako sídlo zejména v období husitskıch válek a po nich, kdy byl Pražskı hrad těžce poničen. Po nutnıch opravách se však na Hrad vrátili a areál v cenné lokalitě ztratil na vıznamu.

Umístěním nové dominanty se zabıval zkušenı projektant Osvald Polívka (1859–1931). Následovala soutěž, z níž porota vybrala studii dalšího prominentního architekta a profesora pražské techniky Antonína Balšánka (1865–1921). Jeho návrh byl pojednán v neobarokních formách, nakonec se ale objevilo doporučení, aby Balšánek s Polívkou vytvořili tım a dopracovali projekt do definitivní podoby. Vısledek byl kombinací historismu a nastupující secese. Oba autoři se v mnohém neshodli, vládlo mezi nimi napětí, a jejich spolupráce tak byla značně komplikovaná. A navíc zápasili s mimořádně složitım zadáním.

Na polygonálním pozemku navrhli křídla podél přilehlıch ulic a tehdejšího Josefského náměstí (dnes náměstí Republiky) a do dvorní partie situovali hlavní víceúčelovı sál, tedy Smetanovu síň. Ta měla skutečně sloužit nejen koncertům, ale také plesům nebo slavnostním shromážděním. Průčelí do náměstí tvořila centrální část s hlavním vstupem, ukončená kupolí, a z ní vybíhající křídla.

Přízemí a suterén vyplnily gastronomické provozy: vídeňská kavárna, francouzská restaurace, česká hospoda a vinárna a americkı bar. První patro bylo určeno pro reprezentační salonky metropole, to druhé vyplnily vıstavní síně. V dalších křídlech se nacházely kulečníkové sály, kanceláře a zázemí orchestru, v podkroví pak reprezentační byt pro hosty hlavního města s vıhledem na panoráma Pražského hradu.

Jenom kritika

Mimořádnou péči tvůrci věnovali vızdobě, jež byla vskutku opulentní. Podíleli se na ní desítky umělců a řemeslníků, kteří vytvořili skutečnı Gesamtkunstwerk, dokonalou jednotu od celku až po sebemenší detail, ať už šlo o nábytek, lampy, textilie, prostírání, nebo technické vybavení. Největší prostor zde dostali sochař Ladislav Šaloun a malíři František Ženíšek, Jan Preisler a Karel Špillar, jenž byl autorem mozaiky v konše nad hlavním vstupem s motivem kněžny Libuše. Samozřejmě nechyběly ani městské znaky a další atributy města a jeho částí. Vtipné bylo i propojení Prašné brány s Obecním domem krytım mostem na úrovni prvního patra.

Kupole budovy

Stavět se začalo v roce 1905 a trvalo to až do roku 1912, některé dekorativní prvky vznikly ještě později. To bylo na tehdejší dobu dlouhé období, a jak se stavba prodražovala, sílily i hlasy kritiků. Navíc se mezitím vıvoj architektury posunul od zdobné secese ke střízlivım formám moderny, reprezentované Janem Kotěrou, dalšími žáky vídeňského profesora Otta Wagnera a Kotěrovımi studenty a obdivovateli. Ostatně rozdíl mezi architekturou Obecního domu a novımi trendy je dobře patrnı na souběžně budovaném Kotěrově muzeu v Hradci Králové s průčelími z režného zdiva.

I následující vıvoj směřoval jinam – až k asketismu meziválečného funkcionalismu, přičemž ani poválečné období kritikou nešetřilo. Sám jsem zažil během svıch studií v sedmdesátıch letech ostré vıpady proti tomu „hroznému kıči“. Stavba chátrala, přišla o cenné detaily vızdoby. Jinde v Evropě tomu nebylo jinak – v Bruselu, kde se architektonická secese zrodila, zbourali v roce 1965 Maison du Peuple – další podobnou ukázku tohoto stylu. V Praze k tomu naštěstí nedošlo a Obecní dům byl v devadesátıch letech citlivě rekonstruován studiem ADNS.