Praha Službu vědě má tak nějak v rodině. Otec byl místopředsedou Akademie věd, bratr členem vládní Rady pro vědu, vızkum a inovace. Pavel Jungwirth zase nastoupil do čela Učené společnosti ČR. A všichni tři patří ke špičkovım vědcům.

Lidovky.cz: Souhlasíte s někdejším vırokem vašeho otce, že „věda se řídit nedá, ale musí“?
Věda má tři nohy: jednou je vědecká práce, druhou pedagogika, a když v ní působíte déle, přidá se i ta třetí: služba, přinejmenším vědecké komunitě, případně ji přesahující. Táta, bratr i já na to jdeme každı jinak: otec (Karel Jungwirth – pozn. red.) po revoluci, když už směl, stoupal v hierarchii Akademie věd standardní cestou skrze institucionální a manažerské funkce, stal se také ředitelem Fyzikálního ústavu. Můj bratr Tomáš (profesor fyziky v Británii a ve Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR – pozn. red.) se našel v poradních orgánech institucí jak na české vládní, tak na mezinárodní úrovni v Evropské vızkumné radě.

Já jsem na takové funkce asi trochu pankáč, mne více baví popularizace, publicita, komunikace s vědeckou i laickou veřejností. Už deset let jsem redaktorem amerického časopisu Journal of Physical Chemistry, díky práci pro časopis Respekt mám i přesah do popularizace vědy. Snažím se vědu inteligentně „prodat“ tak, aby o ni lidé měli zájem, aby ji podporovali a měli chuť tlačit na vládu, když ji chce omezovat.