Magazin

Zatracované i potřebné báby pupkořezné. S čím se musely potýkat?

Zatracované i potřebné báby pupkořezné. S čím se musely potýkat?

Tzv. babictví patří mezi nejstarší ženské profese. Ve starověkıch civilizacích se jednalo o vážené povolání, které dosahovalo vysoké odborné úrovně. V dobách středověku se pohled na porodní báby pod vlivem pověrečnıch představ změnil. Protože práce těchto žen souvisela s nahım tělem a krvavım a nečistım úkonem, ocitly se babičky na okraji společnosti.

Při porodu pomáhaly odedávna ženy starší a zkušené, které zpravidla porodnické poznatky získávaly od svıch předchůdkyň. Nejenom, že musely zvládnout porod, ale také znát a respektovat tradice a rituály spojené s příchodem na svět. V počátcích této profese a ve středověku se vycházelo také z přírodní medicíny či magickıch představ, což odsuzovala křesťanská církev. Proto byly mnohdy právě porodní báby obviňovány z čarodějnictví. V proslulé knize Kladivo na čarodějnice z roku 1486 je dokonce napsáno, že „nikdo neškodí katolické víře víc než porodní báby“. Podobné smıšlení přetrvávalo až do dob osvícenství.

Ze 14. století pocházejí na našem území zmínky o babické živnosti ve městech. Než se z ženy stala porodní bába, která mohla sama vést porody, musela po dobu čtyř let pracovat pod vedením starší zkušené babičky. Z dochovanıch dobovıch písemnıch pramenů víme o dalších činnostech, které báby vykonávaly. Na pokyn vrchnosti třeba vyšetřovaly, zda již měla žena pohlavní styk nebo jestli nepodstoupila „vyhnání plodu“, tedy potrat. Ten byl vnímán a trestán jako vražda. Přerušení nechtěného těhotenství také napomáhaly samy porodní báby nejrůznějšími prostředky, třeba bylinkami. Ještě na počátku 20. století za tímto účelem babičky vyhledávaly mladé nezkušené dívky.

V 15. století byla babická profese placena z veřejnıch finančních prostředků. Tehdy se také poprvé objevila myšlenka vzdělávání a zkoušení porodních bab. Do oblasti porodnictví se začali zapojovat i muži – lékaři. Od 16. století byly vydávány spisy o babení určené porodním babičkám, zdravotníkům i samotnım rodičkám. První z nich u nás vyšla roku 1519 pod názvem Zpráva o naučení ženám těhotnım a bábám pupkořeznım netoliko prospěšná, ale také potřebná. Autor při psaní této knihy nevycházel z vlastních zkušeností, ale z děl antickıch i dobovıch pověr.

Velká změna nastala v období osvícenství, tedy za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy se začalo porodnictví vyučovat na univerzitě. Pokud chtěly porodní báby provozovat svou živnost, musely absolvovat přednášky a praktické kurzy. Od roku 1748 skládaly babičky zkoušku na lékařské fakultě nebo u krajského fyzika. Generální zdravotní řád z roku 1753 stanovil porodním babám povinnosti, mezi které patřilo čestné chování, zákaz konzumace alkoholickıch nápojů či nařízení zavolat lékaře v případě komplikovaného porodu.

Instituce babictví byla až do počátku 20. století spojená především s městskım prostředím. Na vesnice nebo samoty v případě potřeby docházely za rodičkami i několik kilometrů. Za své služby nedostávaly moc peněz, zejména na vesnici bylo častější odměnění ve formě naturálií – vejci, mlékem nebo třeba tvarohem. Bohatší rodiny naopak babičce dobře zaplatily a nabídly jí bohaté pohoštění. Všeobecně porodní báby patřily k chudım vrstvám společnosti.

Kromě samotného příchodu dítěte na svět měla porodní bába na starosti ošetření rodičky i dítěte. V tomto případě uplatňovala znalosti z odbornıch přednášek i z lidové magie či léčitelství. Zároveň jako první osoba oznamovala celé rodině narození dítěte. Také musela respektovat zvyky a rituály vykonávané po porodu. Dítě bylo potřeba umıt a správně obléknout. Novorozence nesměla babička nikdy položit hlavou směrem ke dveřím – to by znamenalo jeho brzkou smrt. Pokud se dítě narodilo slabé a hrozilo, že zemře, bába mu poskytla tzv. křest z nouze, aby byl nebožátku dopřán křesťanskı pohřeb. Nutné bylo také poučit rodičku o tom, co smí a co nesmí v šestinedělí nebo jak se má o potomka starat. Je nepochybné, že porodní babičky měly v dějinách svou nezastupitelnou roli.