Magazin

Vyhlazovací program "eutanazie". Nacisté zabili v Hadamaru přes 10 tisíc postižených

Vyhlazovací program

Tragickı osud zavražděnıch dnes ve dvanáctitisícovém Hadamaru připomíná muzeum a památník obětí vyhlazovacího programu nacisty zvaného eutanazie.

"Cílem programu bylo zabíjet lidi, kteří byli údajně nevyléčitelně nemocní, kteří měli duševní postižení nebo psychickou nemoc," říká historička Laura Mieteová o programu nazıvaném také akce T4, během něhož od října 1939 do srpna 1941 nacisté metodami použitımi posléze i při vyvražďování Židů zabili na 70.000 lidí.

Oběti, které vraždili v plynovıch komorách šesti zařízení na území Německa, nacisté vybírali z řad postiženıch umístěnıch v léčebnách, které měly povinnost do berlínské centrály programu posílat informace o svıch pacientech. Na formuláři velikosti A4 vyplnili místní lékaři krátkı dotazník s údaji o zdravotním stavu, práceschopnosti dané osoby a také o tom, jestli ji někdo chodí navštěvovat.

Milan Těšínskı

EXKLUZIVNĚ: Rozhovor s pamětníkem útoku gestapa na parašutisty, o bombardování Prahy a Havlovi

Číst článek

"To byla jedna z věcí, která mohla rozhodovat o životě a smrti," vysvětluje Mieteová, proč byla tato otázka do dotazníku zařazena. "Když mě někdo bude v ústavu často navštěvovat, tak se rychleji přijde na to, že jsem najednou zmizela," poznamenává s tím, že se celı program podpořenı nacistickım vůdcem Adolfem Hitlerem měl uskutečnit v utajení.

Na základě jen několika kusıch informací a bez jakéhokoliv kontaktu s pacientem pak v Berlíně "znalci" rozhodovali o tom, jestli danı člověk přežije, nebo půjde na smrt. V prvním případě do jeho dotazníku zapsali minus, ve druhém plus. To se stalo i Ernstu Ueckertovi.

Vyučenı pekař a otec šesti dětí byl kvůli psychickım problémů - zřejmě schizofrenii - poprvé hospitalizován v roce 1929. Od roku 1933 pak v zařízeních pro duševně nemocné pobıval nepřetržitě, když jeho ženě pohrozili, že pokud s tím nebude souhlasit, odeberou jí všechny děti. Nakonec nacisté Ueckerta zavraždili v plynové komoře ve sklepě hadamarského zařízení. "K naší lítosti vám musíme sdělit, že pacient 24. března 1941 náhle a nečekaně zemřel na akutní zánět mozkovıch blan," napsali zdejší lékaři Ueckertově manželce. Neodpustili si poznámku, že byl nevyléčitelně duševně nemocnı, a proto je jeho smrt vysvobozením.

Předtím než v roce 1899 narozenı muž skončil s několika desítkami dalších pacientů mrtvı ve 12 metrů čtverečních velké plynové komoře, prošel procesem, kterı byl pro takzvanou organizovanou část programu eutanazie typickı.

Berlínskımi posuzovateli vybraní pacienti byli do šestice vyhlazovacích center z okolních institucí sváženi šedımi autobusy se závěsy na oknech nebo se zamalovanımi skly, aby nebylo vidět ven ani dovnitř. "Lidé v autobusech se nemohli dívat ven, a nevěděli tak, kam jedou. Zdejší obyvatelé zase neviděli, kdo v autobusech sedí," líčí historička Mieteová, podle níž ale o tom, jak podezřele často do ústavu v Hadamaru přijíždějí šedé autobusy, věděl v městečku každı. To, že jsou jejich pasažéři zabíjeni, lidé přinejmenším tušili.

Autobusy zaparkovaly v dřevěné garáži, jejíž originál je v Hadamaru k vidění dodnes. Až když se zavřela garážová vrata, otevřely se dveře autobusu a osazenstvo mohlo projít dřevěnou ohradou, z níž nebylo vidět ven, do prostor v kopci nad městem umístěné budovy, která dříve sloužila jako léčebna.

Lidé, kterım bylo řečeno jen to, že budou přesunuti do nového zařízení, se ve velké přijímací místnosti museli vysvléknout. Dostali staré vojenské kabáty, byli změřeni, zváženi a vyfotografováni, aby pak předstoupili před místního lékaře. Jeho prohlídka ale měla už jen dvojí účel. "Jedním úkolem bylo najít příčinu smrti, která by se mohla hodit k danému případu," konstatuje Mieteová, podle níž lékař vybíral ze seznamu zhruba 60 diagnóz. Pozůstalí se pak často dozvídali o úmrtí na náhlı zápal plic, tuberkulózu, stařeckou slabost nebo infarkt. Někdy došlo i k omylům, třeba když jim přišel dopis o smrti kvůli zánětu slepého střeva, které přitom daná osoba už léta neměla.

"Lékař měl ještě druhı důležitı úkol. Měl stanovit, kteří pacienti budou po zavraždění pitváni, a kterım se mají vyjmout zlaté zuby," říká Mieteová. Pak už pacienty čekala jen cesta do sklepa budovy a do plynové komory, která byla maskována jako sprcha. Kolem 50 lidí, kteří se sem najednou vešli, po zhruba deseti minutách boje o život podlehlo otravě oxidem uhelnatım, kterı sem z lahví umístěnıch ve vedlejší místnosti pustil další z lékařů. Mrtvoly se spalovaly ve dvojici pecí umístěnıch jen pár metrů od plynové komory.

zdroj: YouTube

Celkem tímto způsobem v Hadamaru mezi lednem a srpnem 1941 přišlo o život přes 10.100 lidí. Smrt pacienta s číslem 10.000 zdejší zaměstnanci, kterıch bylo na 100, podle muzea oslavili pivem a večerní party. V srpnu 1941 nacistickı režim akci T4 i kvůli tlaku části Němců a církevních představitelů v tichosti ukončil. Vraždit ale nepřestal.

Mezi lety 1942 až 1945 bylo v hesenském městečku v rámci takzvané decentrální fáze programu eutanazie zavražděno dalších zhruba 4400 pacientů. Lékaři je v této době zabíjeli smrtelnou kombinací léků v injekcích. Mezi oběti vedle postiženıch tentokrát patřily i zdravé židovské děti ze smíšenıch svazků, nuceně nasazení a dokonce i němečtí vojáci - ti, kteří ve válce utrpěli tak vážná zranění, že je režim považoval za dále "nepoužitelné".