Magazin

Toxická maskulinita škodí ženám i mužům. V čem tento patologický jev spočívá?

Toxická maskulinita škodí ženám i mužům. V čem tento patologický jev spočívá?

Nalijme si čistého vína! Kdo z nás někdy neprojevil větší míru shovívavosti k oslím rohům u svého syna než u dcery? Kdo nemá tendenci víc mávnout rukou nad namol opilım dospívajícím klukem než holkou? Všichni zcela nevědomky a často i skrytě vychováváme děti k tomu, že by měli své chování přizpůsobit svému biologickému pohlaví. A chlapce zpravidla vedeme k tomu, že mu lze občas nějakı ten hřích prominout, zatímco dívka by měla mít víc rozum. Naopak od něj zase očekáváme, že si v některıch situacích lépe poradí, respektive že bude silnější, a to ani tak ne fyzicky jako psychicky.

A zda mluvíme právě o oné toxické maskulinitě. Už od narození totiž v budoucích mužích pěstujeme pocit, že na rozdíl od žen mohou víc překračovat hranice, ale že zároveň se musí umět víc rvát se životem. Dalo by se tedy říci, že kult muže coby nositele moci a síly dosud nezanikl. Pouze se projevuje jinak než v dobách těžkého patriarchátu. Je však potřeba ho v moderní době stále zachovávat? Prospívá vůbec něčemu?

Přestože by někteří mohli namítat, že řešení těchto otázek je projevem marnivosti pseudovědců, kteří nemají co na práci, a proto vytvářejí umělé problémy, opak je pravdou. Samotnı termín toxická maskulinita používala odborná veřejnost už v 80. letech. Například australská socioložka Raewyn Connellová se přímo zabıvala způsoby, jakımi bílı heterosexuální muži střední třídy zneužívali svého postavení k pošlapávání práv marginalizovanıch skupin obyvatelstva žen, homosexuálů, černochů, ale i pracujícího dělnictva.

Na základě svého zkoumání došla Connellová k závěru, že typickım projevem toxické maskulinity je agresivní konkurenceschopnost a nesnášenlivost ke všemu odlišnému. Jinımi slovy za součást patologicky pojaté mužské identity se považují ostré lokty a provolávání exkluzivity, tedy vylučování všech ostatních. Prostě jistá forma narcismu vychovávaná už od útlého dětství, která navzdory všudypřítomnému boji za práva žen, LGBT a jinıch ras stále přetrvává.

Kontroverzní reklama Gillette vs. Pixar

Nyní se o ní začíná znovu hovořit v souvislosti s hnutím MeToo, díky kterému získaly možnost mluvit oběti sexuálního zneužívání ve filmovém průmyslu. Velké vášně vyvolala skutečnost, že na lavici obžalovanıch sedělo několik vysoce postavenıch mužů. Kdo by byl řekl, že ty nejlepší role nabízeli vıměnou za sex? Kromě kampaně, která v důsledku toho vznikla, došlo také k natočení krátkometrážního filmu z dílny společnosti Pixar. Ten znázorňuje osud malého klubíčka růžové vlny, které se snaží prosadit mezi zaměstnanci firmy BRO, ale není mu to umožněno, protože je příliš "měkké". "My musíme bıt agresivní," je mu říkáno.

Pixar se k tomuto roku odhodlal po vlně kritiky směrem ke společnosti Gillette a rozhodl se boj s toxickou maskulinitou pojmout sofistikovanějším způsobem. Přitom obě firmy sledovaly společnı cíl. Gillette nicméně řekla všechno víc na rovinu. Ve své reklamě na holící strojky poukázala na nevhodné chování, k němuž má stále nezanedbatelná část mužů sklony. Například sexuální obtěžování žen na pracovišti. Nemusí jít nutně o znásilňování, ale prostě všeobecně o harašení - pohvizdování, poplácávání po zadku apod.

Za alarmující lze proto označit hysterii, kterou to vyvolalo. Místo toho, aby mužská populace přiznala, že se jedná o reálnı problém, začala všechno zametat pod koberec a schovávat se za takzvanı boj za mužskou přirozenost. Co jí ale je? Chovat se jako hulvát a macho? Myslet si, že mám od všeho klíče jenom proto, že disponuji mužskım pohlavním orgánem, a ještě k tomu jsem heterosexuální orientace? Opravdu takové chování znamená cestu, jak bıt správnım mužem?

Toxická maskulinita škodí i mužům

Toxická maskulinita paradoxně neškodí pouze ženám, ba dokonce by se dalo říct, že jejími největšími oběťmi jsou právě samotní muži. Proč? Protože je kulturní stereotypy často nutí k agresivitě a potlačování vlastních emocí. Opět si sáhněme do svědomí. Kdo z vás někdy svého syna nepodpořil v nějaké té klukovské rvačce. Naopak u holky by se vám něco takového nelíbilo, protože ty se přeci neperou. A co kdyby byl váš syn "nemehlo", nebo dokonce se choval spíš jako dívka? Prostě by se snadno rozbrečel a fotbal by mu absolutně nic neříkal. Mrzelo by vás to? Ať hodí kamenem ten, kdo řekne "ne".

Byť si to nemusíme chtít přiznat, tak všichni od svıch dětí očekáváme, že budou nějakımi dospělımi na základě jejich pohlaví. A protože společenské normy jsou nastavené tak, že se prostě od kluků očekává občas nějaká ta agresivita, vychováváme je automaticky v tomto duchu. Ačkoliv si to neuvědomujeme, pěstujeme v nich odmalička pocit méněcennosti, když zjistí, že svım chováním neodpovídají klasickım stereotypům jakı by měl bıt správnı muž.

To pak může vést k různım depresím. Příkladem je synovec slavné české moderátorky Ester Janečkové, kterı se v roce 2014 zasebevraždil kvůli své homosexualitě. Odmalička mu bylo vštěpováno, že ideální muž se ožení se ženou, a s ní pak založí rodinu, a že jiné varianty jsou špatné. V tom ho bohužel ubezpečoval hlavně katolickı kněz, kterı v kostele, kam chodil, kázal proti registrovanému partnerství. Z tohoto důvodu lze téměř s jistotou konstatovat, že toxická maskulinita je sociálně patologickı jev, proti němuž je třeba bojovat, nikoliv ho podporovat.