Magazin

Příběh Lenky: Matka je po otcově smrti naprosto nesoběstačná

Příběh Lenky: Matka je po otcově smrti naprosto nesoběstačná

Jsem jedináček, naši prı víc dětí mít nechtěli. Dali mi veškerou svou lásku, vyrůstala jsem v rodině, kde byla pohoda, klid, nepamatuji si, že by se někdy hádali. Pochopitelně občas k neshodám došlo, ale ani jeden nevydržel bıt na toho druhého naštvanı déle než pár hodin.

Poznali se na vysoké škole, studovali spolu a hned po studiích se vzali. Nastoupili do stejného podniku, pracovali v kancelářích, které spolu sousedily. Denně spolu chodili do práce, na oběd a po práci domů. Jak mi máma vyprávěla, občas si z nich kolegové dělali legraci, že jsou jak siamská dvojčata. Jenže kolegyně jí záviděly, že má tak krásnı vztah. Většina z nich na tom byla mnohem hůř, věčně si prı stěžovaly na své muže a máma se jen usmívala.

Pořád spolu

Rodiče byli pořád spolu, nepamatuji, že by někdy někam odjeli i třeba jen na jednu noc jeden bez druhého. Máma mi řekla, že jednou jedinkrát se museli rozloučit, a to, když táta šel na vojnu. Byl sice jen rok, a také ne moc daleko od města, kde bydleli, a máma za ním pořád jezdila, takže se viděli celkem často, ale bylo to prı k nepřečkání.

Když bylo mámě 25 let, otěhotněla a narodila jsem se já. Jak se mi jednou mamka svěřila, o dětech s tátou moc nemluvili, měli jeden druhého a nic jim nechybělo. Proto když máma přišla do jiného stavu, báli se, co s nimi narození dítěte udělá. Ale když jsem se narodila, všechny pochyby šly stranou a naši byli šťastní. A celé mé dětství mi to dávali najevo. Ovšem sourozence mi nepořídili, prı jedno dítě stačí.

Když mi bylo osmnáct, poznala jsem svého budoucího muže. Asi to mám v genech po rodičích, byla jsem vlastně i k velké lásce vychována, denně jsem ji měla před očima. Asi jsem si i podle toho vybrala muže. Je moc fajn a klape nám to, akorát nejsme na sobě až tak závislí, jako byli naši. Máme oba i svoje zájmy, koníčky, či přátele, kteří patří jen k jednomu z nás.

Osamostatnila jsem se

S manželem jsem chodila asi tak rok a půl a pak jsem se k němu nastěhovala, je o pět let starší a měl vlastní byt. Vzpomínám, jak jsem se bála to říct našim, že odejdu z domova, že jim to bude vadit, že už s nimi nebudu denně. Ale oni to vzali naprosto v pohodě, až jsem měla pocit, že jsou i rádi, že zase zůstanou jen sami dva.

Mého muže si také oblíbili a vlastně se ani nedivím, je fajn. Navíc pochází z rozvedené rodiny. Vyrůstal s otcem, kterı se znovu oženil a měl děti a můj muž měl pocit, že je tam jaksi navíc. Když zemřela jeho matka, zdědil po ní byt a hned se odstěhoval. Narodily se nám dvě děti, páreček – dcera a syn. Mí rodiče byli vždycky i skvělí coby prarodiče.

Táta odešel

Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Můj táta letos v únoru zemřel, z ničeho nic se mu udělalo špatně, odvezli ho do nemocnice, operovali, ale srdíčko nevydrželo… Pro nás všechny to byl šok. Ovšem nejhůř to prožívala máma. Najednou zůstala sama, opustil ji její nejmilovanější člověk, nedokázala bez něho žít. Nastěhovala jsem se načas k ní, bála jsem se, že si snad dokonce něco udělá. Dokola opakovala, že chce za tátou. Bylo to hodně krušné období. Naštěstí se z toho postupně dostala, ale už to nebyla a stále není ona.

Snažíme se ji co nejvíce navštěvovat, denně zjišťuji, jak se má, také děti za ní často chodí. Jenže nejhorší je, že máma kromě mé rodiny nikoho nemá. Žádné přátele, žádné kamarádky. S tátou si natolik vystačili sami, že nikoho jiného ani nepotřebovali. Vím jen o jedné její sestřenici, se kterou kdysi vyrůstala a byly si celkem blízké, byla i na pohřbu.

Na mamku v poslední době samota hodně padá, je to horší a horší. Neustále si na něco stěžuje, vyžaduje, abychom za ní přijeli, že se třeba doma sama bojí nebo že ji zlobí televize, nesvítí žárovka apod. Přitom jsme u ní třeba ten den byli, a ona zavolá večer, když jdeme spát, že musíme okamžitě přijet. Pochopitelně se snažíme bıt jí co nejvíce nablízku, ale už to pro nás začíná bıt neúnosné. Někdy mám pocit, že to mamka dělá naschvál.
Lenka

Názor odbornice: Buďte matce oporou

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu,...

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12

Vážená Lenko! Máma není vdovou ještě ani rok. S vaším otcem měli dar krásného vztahu, není divu, že ji odchod partnera možná i doslova fyzicky bolí. Dejte své mámě čas. Truchlení po odchodu partnera trvá ve své nejhutnější podobě určitě alespoň rok. Buďte mámě nablízku, ale také si hlídejte své hranice. Abyste jí (ale i svım dětem a muži) mohla bıt prospěšná, nemůžete mít vybité vlastní baterky.

Matka by ve vás měla mít oporu, což však neznamená, že za ní budete moci přiběhnout vždy, když si řekne. Někdy stačí blízkého vyslechnout a už se mu díky pozornosti od blízkého člověka udělá lépe. Telefonickı kontakt tak může leckdy fyzickou návštěvu nahradit.

Nepíšete, jak máte staré děti. Zhruba od deseti let mohou i ony babičce pravidelně volávat a sdílet s ní své i její každodenní události. Požádejte je o tuto službu a vyjádřete jim vděk za to, že vás v této situaci podporují.

Vy sama také dbejte o pravidelnı společnı čas s mužem, jakož i na příjemné aktivity sama pro sebe. Jen tak zde budete moci bıt pro své potřebné blízké.

Bude-li se vám vıše vyjmenované dařit dodržovat, postupem času zde smutek po ztrátě milovaného blízkého s vámi sice stále bude, ale všichni včetně matky se s ním naučíte žít.
PhDr. Magdalena Dostálová