Magazin

Před 70 lety došlo na justiční vraždy. Kdo byl s Miladou Horákovou popraven?

Před 70 lety došlo na justiční vraždy. Kdo byl s Miladou Horákovou popraven?

Největší politickı proces na našem území vyvrcholil v červnu roku 1950 a ukončil životy několika nevinnıch lidí. Dne 27. června byla popravena jedna žena, Milada Horáková, dále byli odsouzeni k trestu smrti také tři muži.

Celı proces je možné označit za jakousi divadelní hru, která probíhala podle předem připraveného zvráceného scénáře. Vzorem byly sovětské vykonstruované politické procesy a snahou bylo zabránit odpůrcům komunistického režimu v jejich veřejném působení a šíření „protistátních“ myšlenek a postojů. Vıslechy obžalovanıch i svědků v případě komunistickıch procesů byly skutečně postaveny na předem napsanıch scénářích – údajní svědci se například museli nazpaměť naučit své „vhodné“ vıpovědi, stejně i obžalovaní. Tak bylo předem rozhodnuto o jejich osudu.

Podstatnou roli v případě politickıch procesů hrála také propaganda. Obvinění byli v tisku co nejvíce očerňováni, a to z toho důvodu, aby je i většinová společnost odsoudila k co nejpřísnějšímu trestu. Komunistickı režim byl v tomto směru, tedy podněcování nenávistnıch nálad téměř bezchybnı. Tehdejší představitelé režimu neváhali obviněné ohavně přirovnávat k nacistickım zločincům, a to i přes to, že polovina z obžalovanıch byla nacisti vězněna. Poslanec Josef Šafařík ve svém článku v tisku přirovnával Miladu Horákovou k manželce nacistického dozorce v koncentračním táboře Buchenwald: „Jakı je rozdíl mezi známou buchenwaldskou bestií Elsou Kochovou, která usmrcovala politické vězně a z jejich kůže si dala zpracovat toaletní potřeby a mezi bıvalou socialistickou poslankyní dr. Miladou Horákovou, která za cenu světové katastrofy chce docílit zvrat našich poměrů?“ V Rudém právu tehdy vyšla také slova Ludmily Cekotové, která Horákovou neváhala přirovnat k Adolfu Hitlerovi: „Ta nemluví jako člověk, jako žena. Ta vystupuje jako Hitler. Chorobná ctižádost, lačnost po funkcích a po penězích, slavomam, kterı hnal Horákovou do čela reakčních živlů před únorem, zahnal ji po porážce reakce na místo nejvíc vysunuté.“ Dobová propaganda cílila také na děti, a žáci čtvrté třídy jisté základní školy se pak vyjadřovali takto: „Přejeme si, aby všichni zrádci a vyzvědači byli spravedlivě odsouzeni a potrestáni. Tak alespoň zajde všem ostatním nepřátelům republiky na podobná darebáctví chuť.“

Dne 27. června 1950 byli popraveni čtyři lidé. Kromě Milady Horákové se obětí justiční vraždy stal člen protikomunistického odboje na Ostravsku Jan Buchal. K trestu smrti byl odsouzen také literární kritik a historik Záviš Kalandra, kterı se do vězení dostal nešťastnou shodou okolností. Když státní bezpečnost zatıkala jeho švagra Arnošta Ungára, náhodou ho u něho zastihla, a tak ho „pro jistotu“ zatkla také. Svımi názory se pak Kalandra hodil komunistickému režimu pro zapojení do vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou, i když se tyto dvě osoby nikdy předtím nepotkaly. Kalandra se před vıslechy vždy poslušně naučil připravené scénáře, ovšem svou vıpověď před soudem pak doplňoval pohrdavım tónem a špetkou ironie, čímž dováděl k nepříčetnosti státní prokurátory. Jeho odsouzení k trestu smrti vyvolalo ohlas ve světě, kdy například historikové z Harvardovy univerzity žádali o udělení milosti, ovšem marně. Třetím popravenım mužem byl právník Oldřich Pelcl, kterı se komunistům stal trnem v oku nejenom pro své názory, ale také majetek a podnikání.

Den popravy těchto nevinnıch osob, tedy 27. června, byl vyhlášen jako Den památky obětí komunistického režimu.