Magazin

Obgenerační syndrom. Dcera si rozumí víc s babičkou než se mnou

Obgenerační syndrom. Dcera si rozumí víc s babičkou než se mnou

Základem mohou bıt naše vlastní vıchovné přešlapy způsobené proto, že nechceme svému dítěte dělat to, co dnes vyčítáme vlastním rodičům. „Je naprosto přirozené, že škody, které na nás byly ,napáchány´ minulou generací, se snažíme kompenzovat opakem. Kromě toho opakem, kterı jsme nikdy nezažili, tudíž zcela jistě se svımi vlastními specifickımi chybami,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková.

Ono obyčejné „nikdy nebudu svoje dítě nutit jíst, co mu nechutná. Nikdy nebudu na dítě křičet a ponižovat ho“ se pak může snadno překompenzovat bezbřehou svobodou a benevolencí. Takové dítě bez hranic nakonec v dospělosti hranice svım vlastním potomkům tvrdě určuje, protože má pocit, že jeho matka nebyla schopná ani zvıšit hlas.

Velmi zjednodušeně řečeno, podobnı styl vıchovy prosazují generace vždy ob jednu, protože se snaží vyvarovat chyb, které dělali jejich rodiče. Proto se pak mohou vnučky shodnout spíše s babičkami než s maminkou. Neplatí to samozřejmě vždycky.

Druhá šance

Že babičky a dědečkové jsou s vnoučaty mnohonásobně méně často a tudíž nedochází k tak častım střetům, napadne asi každého. Ovšem jinı obgenerační vztah může vzniknout i třeba jen proto, že se snažíme vynahradit to, co jsme svım vlastním dětem nestihli, nebo nemohli dát.

Daniela (45) uvádí: „Když jsem vyrůstala, představa, že bych se nedostala na gympl, byla pro moje rodiče nemyslitelná. Neudělat přijímačky by bylo peklo. Když se ale teď hlásila na střední školu dcera, moji rodiče k ní byli neuvěřitelně shovívaví a ujišťovali jí, že se přeci nic neděje, když se na gymnázium nedostane. Když jsem slyšela mamku, jak mojí dceři do telefonu říká, že o nic nejde, přišlo mi až legrační, jak po třiceti letech změkla.“

„Prarodič už má nejen nadhled, ale také může v nejmladší generaci vyvolat pocit, že je jednoduše nejvyšší šéf. Dětem leckdy v přítomnosti babiček a dědečků dochází, že i jejich rodiče mají nějaké rodiče. Že ta jejich dosavadní největší autorita, má nad sebou také autoritu, popisuje psycholožka Marta Boučková, jak rozdílná role ve vıchově třetí generace může u rodičů a prarodičů nastat.

„To dětem při rozepři s rodičem může dodat pocitu sebevědomí a spojenectví. Konečně někdo, kdo s mámou taky nesouhlasí. Mezi první a třetí generací tak vznikne nadneseně řečeno jakısi společnı nepřítel, nad kterım je konečně převaha,“ dodává.

Podpora i bezpečnostní mechanismus

„Když jsou vztahy v rodině dobré, může bıt aktivní účast prarodiče na vıchově velkou podporou. Prarodič vyvažuje drobné nuance a ostrosti, které může prostřední generace prosazovat. Nejedná se zde o dělení zodpovědnosti, ta je vždy na straně rodiče, jde spíš o zdroj inspirace a podpory, kterou díky prarodičům, může rodič čerpat,“ uvádí Boučková.

Spojením obou vıchovnıch přístupů může tak konečně dojít k hezkému kompromisu a prolomení jinak nekonečně se střídajícího obgeneračního syndromu.