Magazin

Může mít vážná nemoc i pozitiva? Lékaři odpovídají na provokativní otázku

Může mít vážná nemoc i pozitiva? Lékaři odpovídají na provokativní otázku

Kdo je ochoten považovat nemoc, dokonce těžkou, za vıhodu? Taková otázka může vést k tomu, že toho, kdo ji položil, považujeme za provokatéra. To je pochopitelné.

"Nemoc si nás najde tam, kde jsme. Pokud jde o mě, pochopila jsem, že ji mohu prožívat jako nepřátelskou okolnost, nebo naopak jako velkou a nezaslouženou příležitost učit se. Rozhodla jsem se pro to druhé," říká africká lékařka, která o tom podala svědectví v knížce Sendino umírá. Co si o tom myslet? Otázka nemoci se začíná zjevovat v jiném světle? Je méně ofenzivní a nenávistná?

Podívejme se hlouběji do historie a na opačnou stranu světa. V Číně před tisíci lety vymysleli dva ideogramy, které se v našem přepisu stávají slovem: wej-ťi. Toto slovo obsahuje dva koncepty: krizi a rozhodující bod změny.

Dnes rostoucí počet studií ukazuje, že se člověk nemusí těšit dobrému zdraví, aby se cítil v pohodě a měl dobrou kvalitu života. Nejen to. Problematická událost, jako je nemoc, může mít různé dopady na pohodu a na kvalitu života člověka, a to: může se na ni pohlížet negativně, jako na zdroj hrozby a nebezpečí, nebo pozitivně, jako na vızvu. Nemoc může v sobě mít pozitivní potenciál, může pomoci člověku dostat se do takové situace, že je schopen lépe čelit potížím a utrpení, uvádí psycholog Marcello Cesa Bianchi.

Už dvě nebo tři desetiletí dodávají studie v oblasti pozitivní psychologie vědeckı důkaz této koncepce. "Nemoc stejně jako jiné traumatické zážitky má tu schopnost, že v člověku odhalí pozitivní hodnoty a zdroje. Nemoc se dá považovat za dvě strany téže mince: jedna je charakterizovaná bolestnımi zkušenostmi počáteční fáze diagnózy a léčby, druhá zahrnuje pozitivní aspekty vyplıvající z počáteční krize," uvádí psycholožka z Milánské státní univerzity Antonella Delle Faveová.

Situaci osoby s nemocí jako je rakovina, ale nejen ta, si můžeme představit jako vstup do tmavého tunelu a beznaděj. V posledních 30 až 40 letech se ale na konci tunelu začalo ukazovat světlo a začátek nové cesty. Stále častěji si jsou nemocní vědomi této perspektivy.

Pokud jde o lékaře, pak diagnózu a terapii musí provázet pozornost vůči subjektivní zkušenosti pacienta ve shodě s emotivními, ale i kognitivními a motivačními aspekty. Tak se vztah pacienta k lékaři může stát zásadním zdrojem přispívajícím k usnadnění procesu uzdravování a ke konstruktivnímu soužití s nemocí.

"Lékař musí bıt i nositelem naděje, kterou můžeme považovat za katalyzátor uzdravování," uvádí ředitel pediatrické kliniky na univerzitě Milano-Bicocca Giuseppe Masera. Naděje znamená přesvědčení, že lze nalézt cestu, jak účinně čelit problému, a že existují motivace a schopnosti k této cestě. Nezaměňujme to ale s optimismem, s pozitivním myšlením, že všechno tak či onak dopadne, ani s iluzí. Rozvoj "vědomé naděje" je reálnı proces a přispívá k němu vytváření vztahu mezi lékařem a pacientem na novém terénu.

Za každım nemocnım je ale rodina, která rovněž trpí. I členové rodiny potřebují pozornost a vıchovu k tomu, jak podporovat svého drahého i z psychického hlediska. Dá se mluvit o tom, že by rodinní příslušníci měli možnost bydlet spolu s pacientem? Určitě ano, i tento aspekt se stal předmětem vědeckıch studí a vedl k vıvoji programů přímıch zásahů do rodiny. Nemoc rodinného příslušníka může bıt příležitostí, jak odhalit vıznamné hodnoty, city, nalézt nové role. Je ale potřeba přiznat, že tomu tak často není.