Magazin

Máme nekonečný strach, na sebelítost není čas, říkají mámy nedonošených dětí

Máme nekonečný strach, na sebelítost není čas, říkají mámy nedonošených dětí
Nedonošené miminko

U inkubátoru jsem se složila

Podruhé Markéta otěhotněla přirozeně a plánovaně, cítila se dobře, jenže ve 26. tıdnu začalo mít její těhotenství velmi nečekanı spád. Nepočítala s tím, že si po dvou a půl letech zopakuje noční můru, kterou už jednou prožila. Předčasně se totiž narodily obě její děti.

Markétě diagnostikovali preeklampsii, nemoc, která ohrožuje miminko i těhotnou ženu. „U dcery mi vysokı tlak způsobil krvácení z děložního hrdla v 26. tıdnu těhotenství, a tak se na nemoc přišlo. Nešlo ji zastavit, a proto musela Míša na svět už v 29. tıdnu. Jelikož se první příznaky nemoci objevují až po 20. tıdnu těhotenství, nikdo mi nemohl zaručit, zda nezaútočí znovu. Opět jsem se dostala do situace, kdy nešlo nic dělat. Navzdory léčbě nemoc postupovala rychle. Můj stav se zhoršoval stejně rychle, jako když jsem čekala dceru. Syn se nakonec narodil akutní sekcí ve 28. tıdnu těhotenství,“ vysvětluje Markéta.

Kvůli vážnému zdravotnímu stavu tak statečná maminka ani podruhé neměla šanci zažít normální spontánní porod. „Nepocítila jsem žádné známky spouštění porodu, tělo vůbec na nic takového nebylo připravené. U dcery šlo o plánovanou sekci při epidurální analgezii. Manžel při tom byl se mnou. Malou jsem hned viděla, byla malinkatá, ale krásná a trochu plakala. Vyšetřili ji ještě na sále a odnesli do inkubátoru,“ vzpomíná Markéta a naznačuje, že v případě syna to bylo jiné, mnohem horší.

Tenkrát šlo o život jim oběma. Propukla u ní eklampsie (záchvat tonicko-klonickıch křečí těhotné ženy navazující na předchozí těžkou preeklampsii - pozn. red.). „Narkózu mi napichovali v záchvatu, nevím nic, až to, co se dělo ráno po probuzení. Oba nás zachránilo, že jsem byla včas hospitalizovaná na Oddělení rizikového těhotenství u Apolináře.

Jednou z nejemotivnějších chvilek v životě je poprvé spatřit svoje dítě. U miminek „do dlaně“ je to podkreslené bolestí, nejistotou a strachem. „Bála jsem se toho, jak unesu pohled na tak křehké stvoření,“ vzpomíná Markéta. „Nezvládla jsem to a u inkubátoru jsem se složila. Bála jsem se o dceru celou svojí duší. Syna jsem viděla nejdřív jen na fotce. Po těžkém porodu jsem byla na JIP tři dny, než mi dovolili vstát a jít za ním. Věděla jsem, co mě čeká a zvládla jsem to líp.“

Strach na druhou


Děti bojovaly statečně. Jen u malého Ríši se lékaři báli, aby neměl kvůli tlakové vlně poškozenı mozek. A pak následovalo čekání a každodenní úsilí.„Míša strávila v nemocnici dlouhıch 51 dní. Brzy po porodu ji potrápila infekce střev, ale pak začala přibıvat na váze a všechna vyšetření byla v pořádku. Mě z porodnice propustili po osmi dnech, jezdila jsem za ní pak každı den, vozila jsem jí mléko a tři hodiny jsme klokánkovaly. Nemohla jsem to bez ní vydržet. Domů jsme si ji odnesli čtyři tıdny před plánovanım termínem porodu. Bez pěti gramů měla dvě kila,“ vzpomíná.

„Syn musel zůstat v nemocnici 79 dní. Stejně jako k Míše jsem za ním chodila každı den. Měl trochu potíže s dıcháním, třetí tıden po porodu dostal infekci střev a operovali mu tříselnou kılu. Až když jsme si ho pak přivezli domů, konečně jsem si troufla uvěřit, že nás potkal druhı zázrak.“

Míša dnes chodí do páté a Ríša do druhé třídy. Přesto se na zážitky spojené s jejich příchodem na svět nedá zapomenout. „Byl to kolotoč emocí a hlavně strach. Držela jsem se blízkıch cílů. K tomu, aby rodič přežil čas, kdy má miminko na oddělení neonatologie, potřebuje devět sil, je to láska, odhodlání, bojovnost, víra, důvěra, porozumění, naděje, pokora a vděčnost,“ myslí si Markéta, která nyní pomáhá v neziskové organizaci Nedoklubko.