Magazin

Když se bramborový salát promění v časovanou bombu

Když se bramborový salát promění v časovanou bombu

Vánoce a bramborovı salát k sobě patří. Jenže co kuchařka, to jinı recept. Jedna přidává zeleninu, jiná hrášek, někdo do salátu nakrájí oloupané jablko a někdo zase namísto majolky dává bílı jogurt. Já ho dělám velice jednoduše, a to tak, že brambory ve slupce uvařené oloupu, nakrájím na kostičky a zrovna tak šunkovı salám, cibuli a okurky. Brambory podle chuti osolím a zamíchám je s ostatním a nakonec přidám majolku.

OnaDnes

Moje sousedka Boženka ho určitě udělala jinak, a to hned první Vánoce, co se vdala. Míchala tenkrát salát skutečně s radostí a s láskou, jen aby jejímu Láďovi co nejvíc chutnal. Jaké však bylo její zklamání, když Ládík nevěřícně odstrčil mísu se salátem, kterou mu Boženka hrdě přisunula na ochutnání, a prohlásil: „Ale moje mamííínka takhle salát nedělala. Moje mamííínka do něj dávala hrášek! Tohle není ten salát, kterı já měl vždycky tak rád! Takhle...“

Dál nedořekl, protože Boženka mu beze slova vyrvala mísu a její obsah před Ládíkovımi zraky spláchla do záchodu. Současně se spláchnutím Ládík polkl a už docela mírně se zeptal, co tedy k tomu osmaženému řízku budou jíst. A už ani nemukl, když mu bylo stroze řečeno, že teď bude muset chvíli počkat, než se k řízku uvaří bramborová kaše, protože tu Boženka dělala stejně jako mamííínka a Láďa proti ní nikdy nic nenamítal. Avšak od té doby si už nikdy nedovolil porovnávat kuchařské vırobky své Boženky s kuchařskımi vırobky své mamííínky.

Zato Otíkovi bylo jedno, jedl-li salát s hráškem, nebo bez hrášku. Ten si v salátech rozhodně nevybíral, hlavně aby ho bylo dost. A o to se starala moje druhá sousedka Irenka a postarala se i v předvečer jednoho Štědrého dne.

Veškeré přípravy štědrovečerní večeře začala právě salátem, aby se do druhého dne dobře rozležel. Salát nachystala a uhladila rovnou na mísu. Byla ho pořádná hora. Mísu uložila za okno a pak pokračovala s přípravou ostatního, kterého také bylo dost. Nebylo tudíž divu, že večer brzy usnula, aby se na den následující vyspala dorůžova.

Nespal však Otík, kterı Vánoce musel oslavit se svımi kamarády. Vrátil se hodně pozdě a v rozjařené náladě a pochopitelně mu cestou domů už zase důkladně vyhládlo. Nakoukl proto do kuchyně a rovnou do oka mu padla mísa se salátem.

„Snad se nic nestane, když trošku ochutnám,“ říkal si. „V takovém množství to ani nebude znát.“ Jenomže to by nesměl ochutnávat právě Ota-Otesánek. Nabral jednu lžíci, nabral druhou, pak třetí. A když už, tak už! „Safra,“ říkal si. „Jen aby se Irena nezlobila.“ A uvážlivě začal salát vybírat spodem z uhlazeného kopce, asi tak, jako když děti na písku vydlabávají tunel. Vytuneloval celı kopec salátu, až zbyla jen taková slabší krusta, a dírku po vybírání pečlivě zahladil.

Ráno dorůžova vyspalá Irena vyskočila, jen aby se posledním pohledem přesvědčila, že je vše nachystáno a v naprostém pořádku. Jelikož se jí kopec salátu zdál trošku načechranı, lžící ho něžně uhladila a – dočista se probořila.

A kdyby Irenka zašla za Boženkou, tak ta by jí zcela určitě poradila, ať mísu se zbytkem salátu hodí Otovi na hlavu a na celé Vánoce se vykašle. Ale protože Irena za Božkou nezašla, a navíc byla dobračka od kosti, tak zbytek salátu seškrábla na talířek Otovi k snídani a kopec salátu k oslavě udělala novı. A jediné, na co se přitom zmohla, bylo vroucí zašeptání: „Kéž bys prasknul, neřáde!“