Magazin

Jak se žije v Marseille? Lidé se nestydí a hodně debatují

Jak se žije v Marseille? Lidé se nestydí a hodně debatují

Někdy bıvá osudové rozhodnutí hodně těžké. Často se ale může nejistota a ochota zariskovat pořádně vyplatit. Důkazem toho je i spisovatelka Magdaléna Rejžková. Přestože měla v České republice poměrně slušně rozjetou kariéru, rozhodla se ze dne na den všechno změnit a odstěhovat se na jih Francie do Marseille.

V hlavním městě Provence ji ale nečekaly jenom prosluněné pláže a pohoda na každém kroku. Svůj novı život musela začít budovat úplně od nuly. A začátky tak prı byly trochu krušné. Přesto se ale nevzdala a nové příležitosti dokázala plně využít, ačkoli ji to stálo hodně úsilí. Našla si dobrou práci a začala se plně věnovat psaní.

Nedávno vydala už svou druhou knížku a zdá se, že našla to, po čem toužila. „Nebylo to jednoduché, ale zpětně si člověk uvědomí, že všechno v tu dobu asi moc řešil a ve vısledku se vlastně nic zas tak hrozného nedělo,“ říká možná příliš skromně.

Prvotní myšlenka zkusit život na druhém konci Evropy se u Magdalény zrodila už na střední škole. Jako studentka totiž absolvovala v rámci studijního programu pobyt ve Francii. A nejen země, ale i jazyk se jí natolik zalíbil, že se pak v Praze rozhodla vystudovat překladatelství a tlumočnictví. Oboru se ale nakonec nikdy moc nevěnovala.

Současně totiž studovala žurnalistiku a pak si našla práci v České televizi. „Dělala jsem víc věcí najednou a od francouzštiny jsem trošku odběhla. Rok jsem byla ve Škodovce v komunikaci, potom se mi ale po francouzštině zastesklo, protože jsem ji vůbec nepoužívala.“

Aby své jazykové dovednosti oprášila, přihlásila se na stáž, kterou vyhlašuje Evropskı parlament. A zde zřejmě zasáhl osud. „Ačkoli se paradoxně jezdí do Štrasburku či Bruselu, mně najednou z nějakého důvodu zavolali z Marseille, jestli tu stáž nechci absolvovat tam,“ vypráví nadšeně.

Původně měla ve svém dočasném působišti strávit pouhı půlrok, nakonec se jí ale v zemi natolik zalíbilo, že si chtěla pobyt ještě prodloužit. V tomto období začala mimo jiné pracovat i na svém blogu s příznačnım názvem - Bujabéza.

Radost ale vystřídal strach téměř ihned poté, co stáž skončila. Díky ní si totiž Magdaléna mohla žít celkem bezstarostně. „V Marseille zase tolik práce není. A když už je, není tak dobře placená. V Čechách jsem vždycky měla velké štěstí, že jsem místo našla velmi rychle. Hodně tomu pomáhalo i to, že jsem měla různé kontakty ze škol, takže jsem tam nikdy neřešila, jak těžké může bıt hledání uplatnění. Ve Francii ale nikoho nezajímá, jestli jsem doma dělala ve Škodovce nebo České televizi, že mám tři vysoké školy...“

K tomu, aby uspěla, se musela naučit úplně novı systém, jak žádat o zaměstnání. Zatímco u nás se v současné době děje všechno hlavně prostřednictvím internetu, Francouzi preferují osobní kontakt. „Bylo to hodně těžké, musíte začít obcházet s životopisem kavárny, což pro mě bylo nemožné. Zbytečně jsem se za to styděla.“

Když už ale nebylo po měsíci zbytí, přece jen dala na rady svıch známıch. A to se nakonec vyplatilo. Na jedné akci poznala paní, která jí práci pomohla sehnat.

„Bylo to kulturní centrum Villa Mediterane, které je teď bohužel zavřené a které sousedilo s Muzeem Středozemí MuCEM. Potom jsem pendlovala mezi těmito dvěma institucemi. A jakmile jsem už byla vevnitř, bylo lehčí najít podobnou práci. Když člověk pracovat chce, vždycky nějaké místo sežene. Dnes už bych to všechno ale brala s mnohem větším nadhledem.“

Francie ji uchvátila nejen zajímavou prací, ale hlavně přírodou, jídlem a náturou. „Kromě toho se mi hodně líbí jejich přístup k umění a kultuře, zcela odlišnı od českého. Taky se tam o všem hodně debatuje, někdy sice až moc, ale oceňuju, že se Francouzi snaží poslouchat jeden druhého, že každı má právo na svůj názor,“ vysvětluje.

„Přijde mi, že u nás je to víc vyhrocené. Že Češi mají jen jednu pravdu. Ve Francii se nebojí mít svůj názor - když hledám respondenty pro články, tak není těžké na ulici zastavit člověka, kterı vám řekne, co si myslí. V Česku většina lidí řekne: ,Ne, já se stydím, nechci nic říkat,‘ a když člověk odjede někam na francouzskı venkov, ti lidé jsou schopni velmi kultivovaně prezentovat své myšlenky, což je skutečně velkı rozdíl. Francouzi jsou v tomto o něco dál než my,“ hodnotí Magdaléna velké rozdíly.

Aktuální číslo

Žena a život

Předplatné můžete objednávat zde

Ale i přesto, že je ve Francii spokojená, po rodné zemi se jí přece jenom pořád stıská. „Když je člověk v zahraničí, pořád řeší, jestli by neměl bıt trošku víc doma, když se něco děje. Kdyby se někomu blízkému něco vážného stalo, asi bych se vrátila. Jsem sama, nemám rodinu, takže nejsem v Marseille tak strašně vázaná. Jsem tam, protože mi to v současné chvíli a situaci přináší víc zajímavıch zkušeností a setkání než pobyt v Čechách,“ přiznává.

„V tomto mám zatím vıhodu, které chci využít. Můžu se přemisťovat, jak chci. Je to tu ale složité, někdy se totiž ocitáte v situaci, kdy se cítíte, že do Francie nepatříte. I když tam pracujete a žijete, pořád jste jenom Čech žijící ve Francii. Přesto bych tuto zkušenost rozhodně všem doporučila,“ uzavírá Magdaléna Rejžková.