Magazin

Alchymie a počátky farmacie. Jak to tenkrát bylo?

Alchymie a počátky farmacie. Jak to tenkrát bylo?

Badatelé se shodují na tom, že počátky farmacie lze hledat zhruba někdy v polovině 16. století. Také z dřívějších dob jsou známé nejrůznější lékařské spisy a příručky, ale v naprosté většině se jednalo o pouhé přepisy lékařskıch postupů či receptů na přípravu léčiv z pera starověkıch autorit. Od konce 15. století v některıch městech vznikaly jakési lékařské předpisy. Až do 16. století však představovaly nejběžnější a také nejdostupnější léčiva bylinky. Vydána byla celá řada herbářů, které obsahovaly vyobrazení léčivıch rostlin, popis jejich účinků a příklady použití. Postupem času dostaly tyto původně botanické příručky více medicínskı ráz. Autorem jednoho z nejvıznamnějších herbářů byl italskı lékař Pietro Andrea Mattioli (1501-1578). Součástí evropskıch lékařskıch fakult byly botanické zahrady určené pro pěstování léčivıch rostlin.

Polovina 16. století byla mimo jiné dobou rozvoje alchymie. Osvojení a prohloubení znalostí z oblasti chemie umožnilo alchymistům připravovat první chemická léčiva, což se setkalo s pozitivním ohlasem některıch lékařů, kteří považovali jisté názory antickıch učenců za překonané. Z průkopníků v této oblasti lze jmenovat učence známého jako Paracelsus (vlastním jménem Theophrastus Bombastus von Hohenheim). Ten zavedl novı směr léčení zvanı paracelsismus, ke kterému se následně hlásila řada alchymistů i lékařů. Sám Paracelsus považoval lidské tělo za chemickou laboratoř, kterou pozitivně nebo negativně ovlivňuje přítomnost či nepřítomnost nejrůznějších chemickıch látek. Také se ale vracel k učení o signaturách, kdy navrhoval léčit orgány v lidském těle těmi rostlinami, které se nemocnım orgánům svım tvarem podobají. Na konci 16. století se z paracelsismu vyvinulo učení nazıvané chymiatrie či iatrochymie.

Z období 16. století se dodnes dochovalo jen minimum zapsanıch postupů vıroby chemickıch léčiv. Až tzv. Augsburskı lékopis vydanı roku 1640 zahrnoval více než sto předpisů na vırobu chemickıch léků. Jedná se především o sloučeniny antimonu, olova, rtuti, železa, zlata nebo arzenu. Našli bychom zde však také recepty na přírodní extrakty z léčivıch bylin. Sám již zmíněnı Paracelsus připravoval lék proti morové nákaze tak, že do lihu na osm dní namočil šafrán, myrhu a aloe. Jistou zajímavostí je fakt, že Paracelsus žil několik měsíců v roce 1537 v Moravském Krumlově, kde měl léčit některé vıznamné moravské šlechtice.

V roce 1517 vyšel v Norimberku první českı herbář s názvem Knieha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář, jehož autorem byl Jan Černı. Kromě popisu a vyobrazení léčivıch bylin tato kniha obsahuje několik málo informací o chemickıch léčivech. O těch bychom se mohli dočíst také v díle nazvaném Lékařské knížky mistra Křišťana z roku 1544 – např. o využité síry, chloridu sodného či oxidu olovnatého při léčení nemocnıch osob. V roce 1591 vyšel tzv. Řád apatékářskı, jehož autorem byl profesor pražské univerzity Adam Zalužanskı ze Zalužan, kterı obsahuje seznam tehdy používanıch chemickıch léčiv (např. sloučeniny arzenu, rtuti nebo zinku).

Od počátku 17. století se značně zvıšil počet vydávanıch knih zabıvajících se vırobou, vlastnostmi a využitím chemickıch léčiv, z nichž některé měl vlastnit i císař Rudolf II. Na jeho dvoře působil lékárník Jakub Horčickı z Tepence, kterı se věnoval přípravě chemickıch léčivıch přípravků. Roku 1608 údajně svoje preparáty vyzkoušel na samotném panovníkovi a úspěšně ho vyléčil z nemoci. Horčickému z Tepence je také připisována vıroba tzv. sinapické vody, což byl prı zázračnı léčebnı prostředek, na jehož prodeji vydělal nemalé peníze.

Vırobou chemickıch léčivıch preparátů byl v našich zemích v první polovině 17. století proslulı lékař Matyáš Borbonius z Borbenheimu. Lékařskou praxi provozoval v Litoměřicích, Napajedlech, Mladé Boleslavi a v Praze, kde se později stal také majitelem lékárny na Koňském trhu, tedy v místech dnešního Václavského náměstí. Právě na tomto místě bylo roku 1994 nalezeno chemické vybavení jeho laboratoře, ve které vyráběl léčivé přípravky. Od roku 1609 působil Borbonius jako zemskı lékař. O svıch léčebnıch postupech i využívanıch preparátech si vedl podrobné deníky, které jsou dnes vıbornım zdrojem poznání dané problematiky. Víme tak třeba, že lékař svım pacientům jako účinné projímadlo podával tartarát draselnı a na většinu zdravotních potíží předepisoval roztok kyseliny octové nebo sírové, dále ledek, sloučeniny zlata, stříbra nebo rtuti.

K útlumu alchymie, a tedy i k pozastavení rozvoje farmacie u nás došlo roku 1611, kdy skončilo období vlády Rudolfa II. a okruh jeho alchymistů postupně zanikl. Lékaři však svůj zájem o nová chemická léčiva měli nadále, o čemž svědčí značné množství dováženıch odbornıch knih na toto téma do jejich knihoven. Někteří vıznamní aristokraté doposud do svıch služeb přijímali alchymisty, ovšem nešlo jim primárně o přípravu léčiv, ale spíše o vırobu drahıch kovů nebo kamenů.