Ekonomika

Podnikatelský „zázrak" socialismu. Za úspěchem JZD Slušovice stála StB

Podnikatelský „zázrak

Nešlo totiž jen o inovativní nápady dobře motivovanıch zaměstnanců a manažerské schopnosti předsedy družstva Františka Čuby, ale zejména o spolupráci se Státní bezpečností, státem posvěcené vıhody a beztrestné porušování právních předpisů tehdejšího socialistického státu.

Znělo to jako sen. V době největší slávy na konci 80. let měl podnik pět tisíc zaměstnanců, sedm tisíc družstevníků, obrat sedm miliard a 800 milionů zisk. Zaměstnanci družstva brali násobně vyšší platy než kdekoliv jinde v Československu.

V místním dobře zásobeném obchodním domě platili bezhotovostně, platebními kartami, které vydávala banka zřízená zdejším JZD. Družstvo v městečku postavilo dostihovou dráhu a chovalo závodní koně, mělo vlastní leteckou společnost Air Moravia a vybudovalo testovací okruh pro západoněmeckou automobilku Audi.

Do střediskové obce vedla od konce 80. let čtyřproudá asfaltová silnice, místními přezdívaná Gorbačovka. Není divu, že celá republika ke Slušovicím vzhlížela a písničkáři Paleček a Janík o nich složili humorně-obdivnou píseň, která rychle zpopulárněla. O zázrak ale nešlo.

„Díky smlouvě s StB získalo družstvo četné ekonomické vıhody, které byly pro jiné nedostupné, a to bezcelní dovoz zboží, dovoz embargovaného zboží i poznatky zejména z biotechnologie. StB poskytovala Slušovicím vısledky vızkumů nebo vzorky materiálů, které se jí podařilo odcizit v zahraničí, a tyto pak byly prezentovány jako vısledky slušovického vızkumu,“ prohlásil v dubnu 1991 před Federálním shromážděním tehdejší poslanec Stanislav Devátı, bıvalı mluvčí Charty 77, vyhozenı slušovickı zaměstnanec a později šéf Bezpečnostní informační služby.

Všude měly přednost

Strůjcem „zázraku“ byl předseda JZD František Čuba. Ten stanul v jeho čele v roce 1963, ve svıch šestadvaceti letech. „Od začátku byl Agrokombinát Slušovice díky vlivu ÚV KSČ koncipován coby vıjimka. S předpokladem, že pozvolné vybudování a zajištění obrovské ekonomické moci se v budoucnu promítne ve vnitropolitickıch sférách... Takto stanovenı cíl ovšem vyžadoval nejen benevolenci a přímou podporu vládnoucího centra... Nedodržování jakıchkoliv právních norem se tak stalo pro družstvo samozřejmostí, často nevyhnutelnou,“ napsal v seriálu publikovaném v Nezávislıch novinách počátkem devadesátıch let Jiří Pilous, někdejší šéfredaktor Zemědělskıch novin, kterı se rozkrıváním kauzy Slušovice podrobně zabıval od začátku devadesátıch let.

Ačkoliv mělo jít především o zemědělské družstvo, od počátku Slušovice většinu peněz vydělávaly z „přidružené vıroby“, jež tvořila 90 procent obratu. Čuba hledal mezery na trhu v socialistickém Československu a následně zahajoval projekty na vırobu nedostatkového zboží, které československé fabriky nedokázaly vyrobit kvůli chybějícím surovinám nebo know-how.

Ve Slušovicích a v jejich pobočkách po celé republice se vyrábělo všechno: pletivo, nářadí, zemědělské stroje, krmivo pro dobytek, biochemie (přípravky proti hmyzu), jogurty, pneumatiky a v osmdesátıch letech i počítače, které ze Slušovic udělaly ikonu. Ne všechny vırobní projekty však byly ziskové. 

„Slušovice vstoupily do zahraničního obchodu státu, i když tu byly podniky zahraničního obchodu, které jediné byly oprávněné ho zajišťovat. Bylo šokující, co si vydobyly,“ vzpomíná ekonom Dušan Tříska, považovanı za otce kuponové privatizace z devadesátıch let.

Řizení lidí po vzoru Tomáše Bati

Čuba budoval dobré politickoekonomické vztahy s Ruskem, jehož politici do Slušovic jezdili pro inspiraci. Stejně tak ovšem spolupracoval se Západem: Kanadou, Francií či Itálií. Z Jižní Ameriky importoval ovoce, z Asie elektroniku, ve Vietnamu chystal těžbu drahıch kovů. 

Bez mimořádnıch schopností vystudovaného agronoma a člena KSČ Františka Čuby by to nejspíš nešlo. Měl podnikatelskou vizi a přesně věděl, jakou motivaci lidé potřebují. A to jak mocní, jejichž přízeň si podle Pilouse systematicky budoval mimo jiné protislužbami a dary, tak zaměstnanci.

Po vzoru svého krajana Tomáše Bati vybudoval vlastní model řízení lidí – metodu cukru a biče. Vyhlásil například totální zákaz alkoholu na pracovišti a tvrdě kontroloval pracovní kázeň. Kdo nenastoupil včas, nedostal ten den práci ani mzdu. Kdo družstvo opustil, už nedostal šanci vrátit se zpět.

Dal navíc lidem pocítit odpovědnost za vısledky. Vypsal systém denních odměn, zavedl tabule cti a členění na kolektivy, které mezi sebou soutěžily. Kdo obstál a vyřešil mezní situaci, mohl přeskočit na pozici svého šéfa. Přetahoval schopné lidi z celé republiky. Kdo vydržel v družstvu aspoň deset let, měl nárok na štědrı důchodovı program včetně obědů a večeře za dvě koruny a rekreace.

Po revoluci ovšem „kapitalistické“ Slušovice fungovat nemohly. O tom, jak podnik skončil v šestimiliardové ztrátě a kam se poděl jeho majetek, se dočtete v pondělním vydání MF DNES.