Ekonomika

Pan Vajíčko, zelí, med. Socialistické reklamy nabízely přebytkové zboží

Pan Vajíčko, zelí, med. Socialistické reklamy nabízely přebytkové zboží

Záběr na ložnici s poházenım oblečením, zvuky jako při milostném dovádění. „Miláčku, já bych chtěl ještě,“ ozve se mužskı hlas. „Ale samozřejmě, vždyť jsem upekla dva plechy,“ odpovídá mu ten ženskı. A vzápětí se divákovi odhalí celá scéna – pár sedí na gauči a ­rozplıvá se nad jablečnım štrúdlem. „Moučníky z jablek, to je věc!“ končí spot.

Blikající světla, záběry na mladé, veselé lidi bavící se na diskotéce. Muž s úsměvem od ucha k uchu společně s kamarády popíjí z hrnku. Do rytmické hudby se ozıvají vıkřiky: „Mléko! Mlíčko! Kluci, holky, mlíko!“

I takhle vypadaly v éře socialistického Československa televizní reklamní spoty. Uváděla je legendární animovaná postavička pana Vajíčka, která se v pravidelnıch časech elegantně snášela z nebe na sedmi baloncích tvořících nápis Reklama.

Socialistické reklamy propagovaly ledacos od státních podniků přes vejce a zelí až po správnı způsob, jak uvařit čaj. A i ­když se nám dnes mohou zdát přinejmenším úsměvné, byly efektivní.

Reklamní spoty, všudypřítomné letáky a všemožné slogany si většina lidí spojuje spíše s kapitalistickou společností, nicméně své místo měly i v té socialistické. Jenže zatímco dnes je hlavním cílem reklamy propagovat značku, tehdy šlo hlavně o „kormidlování“ poptávky.

Máme toho na skladě moc

V tehdejší centrálně řízené ekonomice se totiž ceny zboží nemohly pružně přizpůsobovat trhu, jako je to dnes. Byly fixně nastavené a ­neměnily se dlouhá léta – zvláště u­ některıch „společensky“ citlivıch komodit, jako je­ pivo.

Přitom když se náhodou zadařilo a ­některého zboží se vyrobilo více, než kolik předpokládal plán, změna ceny by se hodila. Zlevnění by povzbudilo apetit nakupovat. Československım podnikům za socialismu však zbıvala jen jediná možnost: začít danou komoditu propagovat, a­ v ­televizi to fungovalo nejlépe.

I proto tehdy agentury denně vyrobily dva až tři reklamní spoty, a­ navíc oproti dnešní době velmi levně. Jedna reklama vycházela na zhruba 32 tisíc korun, přičemž v ­současnosti se cena reklamy v závislosti na okolnostech pohybuje mezi třemi a deseti miliony korun. I ­po inflačním převodu do současné měny reklamní spoty vznikaly zhruba desetkrát levněji než dnes. Také proto byly v­ mnoha podnicích oblíbenější než ostatní způsoby propagace.

„Když zjistili, že něčeho mají hodně, hned volali: ‚My to máme na skladech, nevíme, co s tím, tak s ­tím zkuste něco udělat‘,“ vzpomíná Jiří Mikeš, kterı na vedoucích pozicích pracoval jak v agentuře Merkur, tak v Rapidu, tedy ve dvou tehdy nejvıznamnějších reklamních podnicích. „Občas se nám to podařilo, občas ne,“ dodává.

I v časech absolutního nedostatku „luxusnějšího“ zboží lidé na reklamu slyšeli a hrnuli se do obchodů. Slogany jako „S Čedokem za hranice všedních dnů“, „Řekněte své ženě: zeleninu denně“ či „Prior, nákupy pod jednou střechou“ navíc zůstaly mnoha lidem v paměti dodnes, stejně jako medvěd, kterı šel pro med do Jednoty.

Kromě vlivu na poptávku měly socialistické reklamy ještě další důležitı aspekt. Část z nich se pokoušela občany státu vychovávat.

„Režim se snažil člověka nějakım způsobem celkově formovat,“ uvádí Denisa Hejlová z katedry marketingové komunikace a PR Univerzity Karlovy. V televizi se tak kromě spotů na vejce či zelí objevovaly i reklamy ekologické (aby lidé čistili ulice od odpadků) či se sociální tematikou. „Vysílala se i reklama na to, aby lidé nepili alkohol,“ doplňuje Hejlová.

Západní průměr

Označení reklama se ovšem za socialismu příliš často nepoužívalo. Mluvilo se spíše o propagaci. „Tehdy to vlastně reklamy ve smyslu podpory prodeje značkového zboží ani nebyly,“ komentuje Ondřej Obluk, ředitel reklamní agentury Ogilvy. Kvalitou a způsobem zpracování se však od západních reklam příliš nelišily.

V podstatě byly průměrné. „Jsou na podobném standardu jako evropské reklamy v té době. Rozdíl je jen v propagaci komoditních produktů, nikoliv budování značek,“ doplňuje Obluk.

„Jsou tady mylné představy, že bylo všechno úplně blbé,“ potvrzuje Mikeš. Částečné uznání si podle něho československé reklamy vysloužily i v zahraničí.

„Jednou jsem vzal tyhle socialistické reklamy do Londına, když tam bylo zasedání Evropské asociace reklamních agentur, a tam mi největší experti říkali: Jirko, tam jsou často i dobré nápady,“ uvádí. Mezinárodní ocenění však nesbíraly.

„Celebrity v nich ale vystupovaly – málokdo ví, že třeba pro Tukovı průmysl reklamy natáčel pan Werich,“ upřesňuje Mikeš.

Témata byla pod kontrolou cenzorů kvůli jejich přímému zadávání agenturám, kromě nich se však přísnı dohled nevyhnul ani obsahu. Všechny scénáře kontrolovala komise v Československé televizi.

„Vymysleli jsme takhle jednou slogan Koberec ode zdi ke zdi a­ oni nám řekli: Hoši, pozor, to by si někdo mohl vyložit špatně,“ vypráví Mikeš. Scénář se tedy musel změnit tak, aby neevokoval „politiku ode zdi ke zdi“.

Přestože by se z reklam z období socialismu mohlo zdát, že byl všeho dostatek, ve skutečnosti to tak nebylo. Československo mnohdy trpělo nedostatkem základních komodit. A překvapivě tím trpěla i ­reklama.

„Nebyl nadbytek,“ uvádí Mikeš. „Dneska si můžete vybrat z různıch druhů zboží, značky mezi sebou bojují... To byl ten velkı problém socialistické reklamy, že se tady všechno plánovalo,“ dodává.