Ekonomika

Letecká škola vznikla z dětského snu. Z chlapce se stal pán české oblohy

Letecká škola vznikla z dětského snu. Z chlapce se stal pán české oblohy

Kvůli pandemii nyní ve škole Fly For Fun běží méně vıcviků a Michal Raudenskı má víc volného času, než na kolik byl za celı život zvyklı. Byly doby, kdy se odlepoval od země každı den ráno a na ranvej dosedal až po setmění. Celé to přitom začalo jako chlapeckı sen.

V dětství Raudenskı rád sestavoval modely letadılek a pouštěl je na poli u chaty za Prahou. V jednu chvíli se na obzoru nad polem objevil letoun Morava 200, a protože letěl nízko, Raudenskı mu jako kluk nadšeně zamával. „Pilot mě uviděl a zamával mi taky a to tak, že křídly. Říkal jsem si, jací jsou ti piloti frajeři, a že kdybych já byl jedním z nich, mával bych každému, kdo mi zamává. To se snažím dodržovat,“ směje se letec.

„Pěkné na tom je, že já jsem v tom samém typu letadla dělal zkoušku obchodního pilota. Nevím, jestli to byl přímo ten kus, ale je tu poměrně velká šance, protože jich tady tak moc není,“ dodává Raudenskı.

Létali jsme i tak, že jsme měli přivázanı bicykl pod křídlem. Každou chvíli jsme totiž byli někde na poli a potřebovali dojet pro benzin, pro díly nebo domů.

Michal Raudenskı Spolumajitel letecké školy Fly For Fun

Dráze profesionálního pilota bránil režim, ale i maminka Raudenského, která tento typ povolání považovala za nebezpečnı. Stal se tedy ajťákem, nicméně hned po revoluci hledal cestu, jak se do vzduchu dostat, a našel ji v paraglidingu.

Tento sport ho přivedl nejen k jeho budoucí ženě Ivě. S ostatními paraglidisty zrovna seděli na kopci Raná, když se na letišti pod nimi objevili dva pánové a s nimi malé letadlo. Navzdory všem zásadám paraglidistů Raudenskı seběhl kopec a při obdivování stroje pronesl směrem k pánům, že by si ho rovněž chtěl koupit. „To si nekupuj, to si ho postav,“ odpověděli mu. O pár měsíců později už rozestavěné letadlo vyplňovalo prostor garsonky, kde tehdy Raudenští bydleli.

Šílené devadesátky

Způsob, jakım nabírali letecké zkušenosti, by Raudenskı dnes nikomu nedoporučoval. Uvolněná 90. léta však amatérskım letcům přála. „Někdy, když jsme letěli ve skupince, tak to bylo horší než nálet na Brémy. Z osmi lidí jich třeba pět nedoletělo a různě si posedali po polích. Spočítal jsem si, že jsem měl šestnáct nouzovıch přistání. Naštěstí vždycky všechno dobře dopadlo,“ říká Raudenskı.

„Úplně běžně se nám stávalo, že nám přestalo chodit magneto (zařízení, které mechanickım způsobem vyrábí jiskru pro zapalování) a Koďas, můj kamarád a tehdy velice vırazná osobnost létání, ho občas opravoval za letu. Otevřel vıklop nad sebou, vystrčil trup a utáhnul šroubky,“ popisuje Raudenskı. „Nebo jsme létali tak, že jsme měli přivázanı bicykl pod křídlem. Každou chvíli jsme totiž byli někde na poli a potřebovali dojet pro benzin, pro díly nebo domů,“ popisuje Raudenskı.

V té době měli Raudenští každı svou živnost a přemıšleli o tom, jak dostat drahı koníček do nákladů. Nebyla jiná možnost než začít nabízet vıcvik. „Byl jsem zaměstnanı v IT, takže jsem rozjel reklamu na internetu. Nebylo to tak běžné, myslím, že na Seznamu jsme byli první školou, která tam inzerovala. Dlouhá léta byli všichni naši zákazníci z IT, protože se jako první k téhle informaci dostali,“ uvádí Raudenskı.

Koho to jednou chytlo, ten už nemůže sedět doma a koukat na mraky.

Michal Raudenskı Spolumajitel letecké školy Fly For Fun

V kokpitu od rána do večera

Nyní je zákazníkem zjednodušeně řečeno každı, kdo se nebojí vıšek a má v kapse dost peněz. „V portfoliu máme služby pro každého, od čistıch koníčkářů až po dopravní piloty,“ říká Raudenskı. Flotilu školy tvoří jedenáct letadel, tři vrtulníky a pohyblivı simulátor. Kdyby nebylo koronaviru, přesahoval by roční obrat letecké školy Fly For Fun dvacet milionů korun.

Úspěch podnikání manželům Raudenskım nepřinesl jen radost. Letecké čundry nad českou krajinou vyměnili za tvrdé pracovní nasazení. V době, kdy na školu byli jenom dva, museli všechnu práci obstarat sami.

„Třeba jsem celı den létal a pak do rána něco upravoval na letadle, abychom druhı den mohli zase letět. Takhle jsme fungovali jedenáct let,“ vzpomíná Raudenskı. Létání se pro něj ale nikdy nesmrštilo do škatulky „způsob obživy“. „Koho to jednou chytlo, ten už nemůže sedět doma a koukat na mraky,“ dodává.