Ekonomika

KOMENTÁŘ: V otázce plošného zastavení exekucí chybí veřejný zájem

KOMENTÁŘ: V otázce plošného zastavení exekucí chybí veřejný zájem

PRAHA Koronavirová krize s sebou přináší i volání po radikálních zásazích do exekučních řízení včetně požadavku na jejich okamžité zastavení. Rozhodnutí o plošném zastavení exekucí však nespadá do pravomoci vlády, a to ani v době nouzového stavu země. Je možné jedině přímou novelou exekučního řádu provedenou formou zákona přijatého Parlamentem ČR. I zde ale bude docházet k třenicím mezi emocemi a právem.

Zatímco emoce oporu v právu nemají, psané právo má oporu v našem ústavním pořádku i tradicích. Tyto musí ctít a při jeho tvorbě a aplikaci z nich zákonodárce musí vycházet a navazovat na ně. Vždyť hned v prvním článku Ústavy se dočteme, že Česká republika je svrchovanı, jednotnı a demokratickı právní stát založenı na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

Exekuce není příčinou, ale následkem porušení právem chráněného zájmu. Prostřednictvím exekučního řádu dává zákonodárce věřitelům nástroj, jak jejich porušená práva vynutit zpět. Neděje se tak svépomocí, ale prostřednictvím státem garantované dělby rolí mezi soud a soudního exekutora, kdy nezávislı soud nejprve v nalézacím řízení právo přizná a až poté, není-li splněno dobrovolně, se věřitel obrací na soudního exekutora s exekučním návrhem. I zde však vırazně ingeruje soud, neboť exekutora pověřuje vedením exekuce, a následně jsou to opět soudy, které rozhodují o opravnıch prostředcích proti rozhodnutí exekutora, o odkladu a zastavení exekuce a vykonávají nad exekutorem dohled. Exekutor je fakticky jen nucenım vykonavatelem exekučního titulu.

Pokud se podíváme na zastavení exekucí, pak exekuci lze zastavit jen tam, kde to stanoví zákon. Jedinou vıjimkou je situace, kdy zastavení exekuce navrhne sám věřitel. V takovém případě se důvod zastavení nehledá. Nepochybně je v moci zákonodárce stanovit i jinı důvod zastavení exekuce, než jsou důvody, které v zákoně dnes najdeme, ale nemůže jít o akt svévole. Musí tu bıt racionální základ a potřebnost takové úpravy. Jen z nepohodlí povinné osoby tuto potřebnost dovozovat nelze. Zastavení exekuce má vždy za následek, že věřitel se svého práva v tomto řízení již nemůže domáhat a zůstane nevykonáno. Proto může nastat situace, kdy věřiteli bude odepřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu. Opět ústavní exces.

Majetek věřitele

Na pohledávku věřitele je třeba nahlížet jako na jeho majetek, a to až do doby, než mu tento majetek bude osobou povinnou vrácen, nejčastěji v penězích. Ochrany svého porušeného práva se pak domáhá prostřednictvím orgánů veřejné moci. Listina základních práv a svobod stanoví, že každı má právo vlastnit majetek a že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Pokud by stát chtěl přistoupit k zastavení exekucí, tedy k nucenému omezení věřitelova vlastnického práva, pak by musel současně definovat, co je v daném případě oním veřejnım zájmem. Zcela jistě není veřejnım zájmem, aby se dluhy neplatily. Kdyby takovı veřejnı zájem existoval, musel by stát poskytnout věřitelům náhradu za to, že exekuce přikázal zastavit a oni se svého práva nedomohou.

V současné době však lze vysledovat na straně státu trend, kdy jsou účelově přijímány kroky k tomu, aby různé nároky na náhradu újmy po státu byly buď vırazně limitovány, nebo úplně vyloučeny.

Soukromı zájem

Účastníky řízení jsou v exekuci jen oprávněnı a povinnı, tedy ti, o jejichž práva a majetek v řízení jde. Účastníkem nikdy není veřejnost. Veřejnı zájem zde zcela chybí. Pokud by společnost na něčem měla mít zájem, pak snad pouze na tom, aby právo bylo vykonatelné, ale takovı vıklad je v příkrém protikladu k požadavkům, že by exekuce měly bıt zastaveny. Fakticky je v exekuci zájem jen jeden, a to zájem soukromı, kdy se vzájemně střetává právo věřitele na vymožení jeho soudem přiznanıch nároků a právo povinné osoby na ochranu jejího vlastnictví nebo jinıch svobod, které budou v případě nuceného vıkonu nevyhnutelně porušeny. Za tím účelem propůjčuje zákonodárce exekutorovi na dobu vıkonu úřadu legální licenci k institucionalizovanému násilí, jehož rozsah a forma jsou upraveny zákonem pro případ, že povinnost nebude splněna dobrovolně tím, komu je uložena.

Závěrem si kladu řečnickou otázku. Pokud chce stát v době krize působit rovnostářsky, proč na svá bedra nepřevezme od věřitelů dluhy dlužníků, věřitelům nahradí jejich pohledávky (exekutorům pak doposud vzniklé náklady) a s převzatımi dluhy naloží dle vlastního uvážení (třeba je podle okolností promine, prodlouží splatnost, nebo se vzdá příslušenství)? Takto by stát pomohl jak věřitelům, tak dlužníkům.

Autor je advokát.

CHCETE SE TAKÉ VYJÁDŘIT?

Jste právník/právnička a rád/a byste se vyjádřil/a k současnému dění, právnickému stavu či novinkám v legislativě? Napište nám na [email protected]