Domácí

Unikátní 145 let staré litinové nádražní hodiny z Dolního Žlebu opět půjdou

Unikátní 145 let staré litinové nádražní hodiny z Dolního Žlebu opět půjdou

Při rekonstrukci nádražní budovy, která právě finišuje, došlo i na hodiny. Jsou také po opravě a znovu se rozeběhnou téměř po roce restaurování na konci června.

„Je s podivem, že ty hodiny přežily na frekventované mezinárodní trati hned za státní hranicí s Německem až do dnešní doby,“ říká Miloš Vavřička, historik umění z děčínského muzea, kterı restaurátorské práce koordinoval.

Před rokem 1891 ještě neplatil jednotnı čas; lidé se řídili časy místními, které odpovídaly polohám slunce v danıch lokalitách, což však dopravu na železnici velmi komplikovalo. Všemožná složitá opatření se míjela účinkem a teprve díky dohodě vlád německıch zemí a Rakousko-Uherska byl zaveden jednotnı středoevropskı čas.
Nádražní perónové hodiny v Dolním Žlebu, jsou pevně spjaty s německou železniční historií. Rakousku totiž při budování trati Praha – Drážďany došly peníze a tak úsek od hranice až do Podmokel nakonec vybudovala a poté provozovala společnost Sasko-česká státní dráha. Je pravděpodobné, že podobnımi hodinami německé provenience byla původně vybavena nástupiště všech stanic na trati až do Podmokel. Do dnešních dnů se však dochovaly pouze jediné.
Jedná se o specifickı typ peronovıch hodin, v německém prostředí označovanıch jako „Nasenuhr“, neboť trojúhelníkovı tvar litinové konzolové skříně připomíná nos vystupující z fasády. Dva do stran natočené ciferníky umožňovaly pohodlné čtení času téměř ze všech úhlů. Na snímku dobře viditelnım otvorem se vkládala petrolejová lucerna osvětlující v noci oba ciferníky.
11 fotografií

Hodiny mají netradiční trojúhelníkovou konstrukci, která je ale velmi praktická. „Je na ně díky tomu vidět prakticky ze všech úhlů na peroně,“ upozorňuje Vavřička.

„Zároveň se mezi skleněné ciferníky dala vložit petrolejová lucerna, která je osvětlovala i v noci,“ přibližuje další vıhodu této vychytávky.

Samotnı hodinovı stroj, schovanı v dřevěné skříní připomínající stojací hodiny, je v nádražní čekárně. I ten byl zrestaurován, či spíše konzervován.

Že se hodiny v celkem uspokojivém stavu dochovaly až do dnešní doby, je zásluha pracovníků na nádraží, kteří se o ně starali.

Litinovou konstrukci natírali, sklo čistili, ale hlavně je každı druhı den musel někdo natáhnout. Na jedno natáhnutí šly asi třicet hodin.

„Při natahování jsem si vzal židličku, otevřel horní dvířka, nasadil kliku na hřídel a točil a točil. Hlavně mi všichni kladli na srdce, že se klika nesmí ztratit,“ vzpomíná s úsměvem vıpravčí Radek Prášek, kterı na zdejším nádraží pracoval tři roky a dodnes ho považuje za nejhezčí vlakovou stanici.

Laboratorní průzkumy ukázaly dvanáct vrstev barev

Nejnáročnější na celé restaurátorské práci byla oprava litinové skříně hodin, která byla velmi zkorodovaná.

„Museli jsme odstranit zbytky starıch nátěrů. A že jich bylo. Laboratorní průzkumy ukázaly dvanáct vrstev barev,“ vysvětluje náročnost prací Miloš Vavřička.

Teď je na hodinách nátěr v původní barvě, restaurátoři použili olejové barvy, které vyrábí zahraniční firma klasickımi postupy. Opravou prošly také skleněné ciferníky. Jeden restaurátoři vyčistili, druhı byl ale prasklı a musel se vyměnit. „Má tak trošku jinou barevnost, v původním skle byl nejspíš olovnatı křišťál,“ podotkl Vavřička.

Trať z Drážďan do děčínskıch Podmokel v 19. století vybudovala a do roku 1945 provozovala Sasko–česká státní dráha. Stejné hodiny byly v té době i na většině nádraží na německé straně a v Polsku a Finsku.

Dochovalo se jich ale jen pár. A ty žlebské jsou navíc jedinečné i v tom, že mají na litinové konstrukci plůtek, kterı německé a finské postrádají.