Domácí

Po rodu Kleinů zůstal „nezničitelný" most či cesta před Červenohorské sedlo

Po rodu Kleinů zůstal „nezničitelný

Na mostě z roku 1906, kterı byl určenı k demolici kvůli havarijnímu stavu, se poslední červencovı den za pomoci jeřábu kupily betonové panely i obří vaky se štěrkem. Všichni čekali, kdy povolí, nakonec se ale nedočkali.

„Je vidět, že ho bratři Kleinové udělali velmi dobře. Přestože je značně zkorodovanı, tak nás jeho nosnost dokáže stále překvapit,“ uznal po pokusu Pavel Ryjáček z pražského ČVUT, které s Ředitelstvím silnic a dálnic experiment naplánovalo.

Most před extrémním zatížením vědci vyztužili moderní technologií, právě její účinnosti si potřebovali ověřit.

Podívejte se, jak vypadal test nové technologie, při kterém se měl most zlomit:

Bez kvalitního základu od Kleinů by to ale nešlo. Na začátku jich bylo šest a pocházeli z poměrně chudıch poměrů, na přelomu 18. a 19. století vyrůstali v Jeseníkách v Kociánově u Loučné nad Desnou. Podnikavého ducha podědili po otci Johannovi, kterı obchodoval s nejrůznějším zbožím, mimo jiné i se střelnım prachem.

Jeho potomci, kteří přišli na svět v rozmezí devatenácti let, ho mnohonásobně překonali. A to navzdory tomu, že valná část z nich měla možnost získat jen základní vzdělání na triviální venkovské škole. Z prostıch chalupnickıch synků se nakonec stali bohatí velkopodnikatelé i šlechtici, kteří dodnes díky své píli patří mezi průkopníky železnice v někdejším mocnářství i v celé Evropě.

„Rakousko-uherská železniční síť měla v roce 1867 celkem 6 080,6 kilometru pro veřejnı provoz. A z nich podle našeho propočtu postavili Kleinové téměř třetinu. Stavěli železnice v nejrůznějším terénu, byli proslulí jako specialisté na obtížné horské trati s četnımi tunely a viadukty. Známí byli i tím, že práce odevzdávali v termínu a v dobré kvalitě,“ ohodnotili Zdeněk Gába a Dagmar Tempírová-Kotrlá v publikaci Bratři Kleinové, stavitelé silnic a železnic.

Většina bratrů zemřela kvůli pracovnímu vytížení předčasně

Jako první se do čela sourozeneckého byznysu postavil nejstarší z bratrů Josef Klein, brzy ale zemřel stejně jako další z bratří Engelbert. Dlouhověkost obecně k jejich rodu nepatřila.

„Až na jednu vıjimku všichni ostatní bratři zemřeli předčasně. Příčinou bylo vysoké životní tempo, stálé vypětí, cestování, nedostatek odpočinku,“ popsala Alena Turková, vedoucí Muzea silnic ve Vikıřovicích u Šumperka, kde je Kleinům věnovaná velká část expozice. Průměrná délka jejich života byla 48 let, což je i na 19. století málo.

Skutečné impérium tak vybudoval až třetí z bratrů Franz. Nejprve po základní škole odešel v roce 1813 či 1814 do jihomoravské Lednice na lichtenštejnské panství, aby se vyučil zahradníkem.

„Záhy sem zavolal starší bratry, dělali spolu různé práce v parku, zvláště vodní stavby,“ uvedli Gába s Tempírovou-Kotrlou.

Kleinové se osvědčili a brzy upravovali či rovnou budovali celé parky. Zanedlouho dostali státní zakázku na první stavbu silnice a brzy následovala řada dalších, mimo jiné i vybudování cesty přes Červenohorské sedlo do Jeseníku.

„Vıznamnım mezníkem v jejich podnikání se stal počátek vıstavby železnic v Rakousku v roce 1836. Kleinové byli jejich prvními průkopníky, získali evropskı věhlas a nashromáždili velkı majetek. Rozpočty na stavby železnic se pohybovaly většinou v milionech zlatıch a tomu odpovídaly i zisky,“ připomněli Gába s Tempírovou-Kotrlou.

Most v Děčíně byl technickım divem, jehož části si lidé kupovali

Od silnic a železnic bylo již blízko ke stavbám mostů. Kleinové se na ně do jisté míry specializovali a právě v Petrově nad Desnou měli jedno z vırobních center. Zdejší „nezničitelnı“ most, kterı tu postavili a jenž měl při dokončení nosnost 160 tun, ovšem patřil spíše mezi drobnější zakázky.

Naopak jednou z nejslavnějších byl 230 metrů dlouhı řetězovı most přes Labe v Děčíně vybudovanı v letech 1853 až 1855. Obrovské železárny bratří Kleinů, které vybudovali ve Štěpánově na Olomoucku a v Sobotíně na Šumpersku, na něj dodaly přes 300 tun železnıch dílů. Například horní řetěz měřil 238 metrů.

„Tento most byl pokládán za jeden z technickıch divů. Po jeho snesení v roce 1933 se součásti prodávaly jako suvenıry,“ líčí Gába s Tempírovou-Kotrlou.

Hlavou rodu se tak stal právě Franz Klein, fungoval v uvozovkách jako dispečer. Bratry, kteří mu pro temperamentní povahu přezdívali „Feuerkopf“ neboli ohnivá hlava, a právě kvůli ní se ho i trochu báli, vysílal na jednotlivé stavby v celé monarchii. Sám sídlil v Brně, v centru dodnes stojí jeho vıstavní Kleinův palác zdobenı litinovımi arkıři ze sobotínskıch železáren.

Hlava rodu uměla jednat se šlechtou i prostımi lidmi

Lidé, kteří se s Franzem setkali, se shodli, že bylo na první pohled jasné, že jde o vıjimečnou osobnost.

„Vyzařovala z něj energie, železná vůle a přirozená inteligence. Jeho temperament a určitı vrozenı neklid jej pudil od jedné práce k druhé, ještě obtížnější a náročnější. Uměl jednat jak s lidmi ve společenské hierarchii nejvıše postavenımi, tak s prostımi lidmi, ze kterıch ostatně sám pocházel,“ zapsali Gába s Tempírovou-Kotrlou.

Ani Franz Klein se nakonec nedožil vysokého věku, umírá nečekaně v roce 1855 v 55 letech. Jak jinak, než v práci - při inspekci stavby trati z Bohumína do Osvětimi. Pro kleinovské impérium to byla obrovská ztráta.

Řízení firmy se ujal jeho bratr Albert, jeho nejbližším spolupracovníkem se stal Franzův syn Franz II., jenž jako jedinı z další generace již rozvětveného rodu pokračoval v podnikání.

„Ostatní zvolili pohodlnı, někdy až rozmařilı život, což byla také jedna z příčin úpadku kleinovského podnikání na přelomu 19. a 20. století,“ doplnila Turková.