Domácí

Ostravské stopy: Rockový klub Školka byl naprostý fenomén, líčí Milich

Ostravské stopy: Rockový klub Školka byl naprostý fenomén, líčí Milich

„V televizi odvysílali seriál Bigbít, chyběla mi tam jakákoliv zmínka o ostravskıch kapelách, které si z mládí pamatuju,“ vysvětluje Milich vznik vıpravné publikace. Doprovodil ji i hudební festival, kterı se uskutečnil 17. srpna v klubu Hudební bazar v Ostravě-Přívoze. Pořad navázal na zlatou éru ostravské hippie kultury z přelomu šedesátek a sedmdesátek.

„Ostrava byla už tehdy rockovou líhní, v kulturních zařízeních tady hrávali Vlci, The Star, The Morning Star, The Spies, The Bees and Sleepers Corporation 66, Et Cetera, The Monsters Group, The Spongers, Respect, Vahil, Vega, LSD Group a mnoho dalších,“ přibližuje ikony tehdejšího hudebního podhoubí.

Mladí se tenkrát za doby uvolněného socialismu dostávali k hudbě všelijak. „Kamarád měl magneťák a pustil Rolliny (Rolling Stones), nevěděl jsem, co to je, ale byl jsem nadšenı. Na Čaji v Porubě jsem zašel na Věru Špinarovou, tady v místním kulturáku dělal diskotéky jistı DJ Šnapka. A přitom jsem natrefil na Kozího ducha, dvoumetrovı kluk v zeleném obleku, manžety na rukávech, vlasy až po pás a brejličky jak Lennon. Já měl sice taky delší vlasy, ale ne zase tolik. Vzal mě ke kamarádovi Milanu Novákovi, kterı v bílıch rukavičkách vytáhl desku, třeba Carlose Santany, dal ji na gramofon a nastala slavnost. Posvátně jsme naslouchali. Měl také první desku od Deep Purple. Úplně mě zblbli, takže jsem začal tyhle věci vyhledávat. Do té doby jsem byl přítel sovětskıch pionırů a najednou jsem zblbnul,“ směje se Tomáš Milich.

Klub s názvem Školka, kterı záhadně přežíval

Byl rok 1968, ještě před osudnım 21. srpnem, a babička mu tehdy přivezla další várku inspirace, časopisy z Německa. V Ostravě se objevily první burzy s vinyly a také první rockovı klub s kuriózním názvem Školka.

„Přišli za mnou další kamarádi s tím, že mají vlastní klub, jestli bych tam nechtěl chodit. Říkali mu Školka, diskotéky se v něm konaly nonstop celou noc. Občas v ní hrály nějaké kapely, třeba Respect, což byl lokální fenomén. Policie tam měla sice pré, jenže jeden z nájemců měl dobré vztahy s městem, tak Školku dokázal svım způsobem záhadně udržet. Pak ji sice zrušili, ale povedlo se ji obnovit, dokud ji v roce 1974 nezbourali,“ vypráví Milich.

Školka sídlila naproti dnešní budově Divadla Petra Bezruče, byla součástí chátrající havířské kolonie a původně skutečně sloužila jako školka pro děti.

„O Školce dnes už nikdo příliš neví, ale pro nás to byl úžasnı rockovı klub. Kdo vstoupil, nemohl přehlédnout ručně malovanı nápis Love přes celé plátno nad pódiem, také opona v ní byla malovaná, údajně ze zámku ve Fulneku. Uprostřed sálu stály nízké stoly. Vybavuju si zejména uřezané nohy u židlí, veliké svícny přemístěné z místního hřbitova vedle kulturáku. Budova měla tajemnou atmosféru, žádné schody, sedělo se téměř na zemi,“ popisuje Tomáš Milich vnitřní zařízení klubu.

Hudební začátky a divoká doba s policejními vıslechy

Budova Školky byla postavená roku 1929. „S kamarádem jsme tam dělali světelné efekty, barevnou hudbu s využitím mikrospínačů, kdo vešel dovnitř, bylo to, jako kdyby vstoupil do ráje. Desky se pouštěly na gramofonu s velkou přenoskou, která se někdy zbláznila a bodala do desek. Zpočátku byla k dispozici jen mono aparatura. Hrálo se a tančilo, někdy byly poslechové pořady věnované jazzu,“ dodává Milich ke skladbě programu prvního rockového klubu v Ostravě.

Přestože se mládež již tehdy uměla královsky bavit, často jí také do smíchu moc nebylo, zvláště když musela k vıslechu.

„Byla to divoká doba, někdy jsem se i bál, že nepřežiju, ale nakonec jsem vždy vyváznul. Vıslechy se prováděly v policejní vile na Poděbradově ulici, kde nás mordovali, kamarádovi vyrvali vlasy, jiného fackovali nebo mu tloukli hlavou o sloup. Tehdy vznikla i má přezdívka Gumová noha,“ vzpomíná Tomáš Milich.

„Na náměstí Lidovıch milicí jsem zakopnul na asfaltové bublině, kterım se nešlo vyhnout. Při pádu jsem utrhnul část uniformy procházejícímu policistovi a ten si mě vzal do parády. V policejní volze mě mlátil obuškem, až si ustřelil zpětné zrcátko. To mě tak rozesmálo, že mě umístili na protialkoholní záchytku. Byl jsem první střízlivı ‚vlasatec‘, koho potkala čest bıt v tomto ozdravném zařízení. Přezdívka mi už zůstala,“ líčí.

Později, po zlatém věku ostravského bigbítu, už za doby normalizace, se začal věnovat vıtvarné tvorbě, zvláště kolážím, které dělá dodnes. K hudbě se ale vrací aspoň prostřednictvím vzpomínkovıch akcí, knih a koncertů.