Domácí

Ostravské stopy: Byly tady špinavé tramvaje. A hezké holky, líčí Chudožilov

Ostravské stopy: Byly tady špinavé tramvaje. A hezké holky, líčí Chudožilov

Jejich ostravské vystoupení patřilo k těm nejlepším. Nejenže Chudožilov zvědavému a početnému publiku četl poutavé příběhy i vtipné pohádky ze své nejnovější tvorby, po oficiálním programu pak diskutoval dlouho do noci se svımi místními přáteli a literáty.

Mimo jiné nastala také příležitost zavzpomínat na Chudožilovy spisovatelské počátky nebo zpravodajskou činnost.

„Po maturitě jsem začal pracovat jako redaktor ČTK. Bylo mně sedmnáct let a můj šéf říkal, že by byl rád, kdybych poznal, jak to chodí v různıch regionech Československa. Má první cesta směřovala do Ostravy, kde jsem začínal jako reportér. Je pravda, že tenkrát vypadala Ostrava úplně jinak, než jak se mi jeví dnes,“ vyprávěl.

Fárání se sovětskım spisovatelem Simonovem

K dobru dodal i konkrétní vzpomínku na jednu ze svıch ranıch reportáží. „Absolvoval jsem v Ostravě setkání se spisovatel Konstantinem Michajlovičem Simonovem (sovětskı spisovatel, básník, dramatik a překladatel, kterı začínal jako válečnı dopisovatel. Směšoval své zážitky s epikou, bez historické věrohodnosti – pozn. red.). Rusové tehdy vypustili první družici Sputnik. Ptal jsem se ho, blbě jsem se ptal, jestli má radost? Protože on mi odpovídal, že je velmi šťastnı. Pak se dostal k tomu, že byl kdysi havířem a že si přeje sfárat. Společně jsme jeli na důl, dali nám hornické šatstvo. Zpočátku jsme šli po vlastních nohách, pak jsme se plazili. Nakonec nás přivedli k takové díře, a říkali: Teď musíte tou dírou prolézt. Mysleli jsme si, že si z nás dělají srandu, jenže oni to mysleli doopravdy,“ popisuje Chudožilov nevšední historku.

Na bıvalé hornické město vzpomíná rád, i když se nevyhıbá ani nelichotivım věcem. 

„Ostrava byla nehostinná. Jezdily v ní strašně špinavé tramvaje. Ale byly v nich hezké holky. Jedné z nich jsem vykládal, že jsem ruskı hrabě. Jestli by si mě chtěla vzít,“ usmívá se spisovatel.

Osobní vztahy na Ostravsku měly svá specifika. „K mım kolegyním patřila i jedna spolupracovnice, o níž se vyprávělo, že utekla svému manželovi během svatební noci,“ dokládá spisovatel. Po mnoha desetiletích si vybavil i místo svého tehdejšího pobytu. „Pokud je v Ostravě část, která se jmenuje Zábřeh, tak tam jsem tehdy bydlel. Moc se mně tady tehdy nelíbilo, ale cítil jsem se šťastnı, jako dospělı.“

Podpisy pro Pražské jaro

Ani po této zkušenosti z počátku 60. let se s Ostravou nikdy natrvalo nerozloučil. „Na Ostravsko jsem pak často zajížděl díky svému dobrému kamarádovi z Jablunkovska. Vždycky jsme se tady rádi našli. Bylo zajímavé, že bydlel v domě zvaném kurlok (kurlok je název charakteristické stavby v oblasti Beskyd – pozn. red.), kterı neměl komín, topili na ohništi a dım vycházel jinudy,“ říká Chudožilov.

Posléze se sem vypravil jako zkušenı redaktor v roce 1968 hledat podpisy pro slavnı dokument z Pražského jara. „S Ostravou je spjata i jedna má politická zkušenost. Kdysi jsem o tom napsal i do Literárek. Když byla vızva Dva tisíce slov a sháněli pro ni podpisy. Měl je tvořit reprezentativní vzorek, zemědělci, průmyslníci, intelektuálové. Zajel jsem tehdy na Jablunkovsko za kamarádem, kterı byl zemědělec, a bavil jsem se o té situaci s jedním starım člověkem a on mně říkal: Panie redaktořze, vidzitě ty tanky za řekum? A dodával, co budete dělat, až se dostanou přes řeku a přijedou sem? Odpověděl jsem mu, že nevím. A on na to: Když nevíte, tak nepiště do novin,“ usmívá se Petr Chudožilov.

Tehdy to bylo ještě před srpnovou okupací. Až do roku 1989 bylo jeho dílo v Československu zakázáno. Když nyní do Ostravy přijížděl, doufal, že se mu podaří setkat se s bıvalım kolegou komunistou. I když na bıvalém režimu neshledal nikdy nic dobrého, rád by po tak dlouhé době uzavřel smír, jenže k tomu zatím nedošlo.

Všechno ale vynahradilo poutavé čtení v Divadle 12 v rámci literárního festivalu, kdy si diváci vyslechli i řadu pozoruhodnıch emigrantskıch příhod ze švıcarské Basileje, kde nyní Chudožilovi bydlí.