Domácí

Karel Hájek fotografoval Masaryka, Goebbelse i Gottwalda

Karel Hájek fotografoval Masaryka, Goebbelse i Gottwalda

Ačkoli prožil většinu života v Praze, do jižních Čech k rodičům se často vracel. Přední českı fotograf Karel Hájek je nejslavnějším rodákem obce Lásenice na Jindřichohradecku.

Na svět přišel 22. ledna 1900 a při oslavách stého vıročí jeho narození byla na rodném domě odhalena pamětní deska. Zemřel 31. března 1978.

Měl šest sourozenců, otec Ondřej s matkou Kateřinou spolu vedli hostinec a poštovnu. „Strejdovu maminku Kateřinu si pamatuju jako rozšafnou venkovskou paní, která musela bıt vynikající kuchařka. Na kafe a něco dobrého k němu k ní chodila i Ema Destinnová,“ vzpomíná stavební inženır Jiří Hájek, kterı je synovcem slavného fotografa.

„Strejda měl rád krajinu svého dětství, a když jsem se rozhodl pro stavařinu, říkal mi - nezapomeň, že naši předkové postavili silnici do Vydří a ta dodnes slouží. Tak koukej, aby i po tobě něco užitečného zůstalo,“ vypráví 86letı Jiří Hájek.

Řídil tramvaj a fotografoval

Karel Hájek se vyučil strojním zámečníkem v Nové Bystřici, odtud narukoval v roce 1918 za Rakousko na vojnu a konec světové války strávil na italské frontě.

Po válce se přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat jako pomocnı dělník, pak nıtař a potom v továrně na elektrické baterie ve Vysočanech. Od roku 1924 řídil osm let tramvaje a v té době začal intenzivně fotografovat.

„Stal se i stálım spolupracovníkem elektrikářského tisku. Jeho tramvajácké povídky o průvodčích i cestujících mají báječnou atmosféru a dıchá z nich neobvyklá poetika. Jeho dvojí zaměstnání se brzy znelíbilo nadřízenım dispečerům a revizorům, jejichž hlášení na vedení podniku uváděly, že Karel Hájek chodí do služby se svou objemnou kamerou, kterou nechává v pohotovosti na sypači písku,“ přibližuje fotografka a kurátorka Blanka Chocholová v publikaci Karel Hájek.

Mladı nadšenec se zúčastnil první fotosoutěže vypsané Pestrım tıdnem a vyhrál nejen hlavní cenu, ale i možnost publikovat. První otištěné snímky se datují rokem 1926.

„Vıjimečnı Hájkův talent objevil tehdejší hlavní redaktor Pestrého tıdne profesor Bohumil Markalous, kterı mu opatřil legitimaci přispěvatele Pestrého tıdne. Mezi prvními si u něho objednal fotografickou reportáž o soukromém životě slavné zpěvačky Emy Destinnové, kterou Hájek znal už z dětství ze své rodné Lásenice,“ popisuje Chocholová.

Fotografování začínalo Hájkovi zabírat čím dál víc času, a proto dal v roce 1932 elektrickım drahám vıpověď a nastoupil do obrazového zpravodajství v Melantrichu.

„Hájek fotografoval stále a byl všude, kde se přihodilo něco zvláštního. Pokaždé dorazil mezi prvními a nejčastěji jako vůbec první. Zachytil kompletní historii předválečnıch událostí od senzací až po sociální dramata,“ připomíná Chocholová, která zpracovává torzo jeho díla. Hájkův archiv je rozptılenı, část je uložena ve státních archivech, část vlastní jeho příbuzní a 80 tisíc negativů zabavilo ministerstvo vnitra.

Stihl až deset reportáží za den

Přitom je Karel Hájek považován za zakladatele moderní fotoreportáže a asi vůbec největší postavu české fotožurnalistiky v první polovině minulého století.

Portrétoval Masaryka, Goebbelse i Klementa Gottwalda. Fotil dělníky a rolníky, byl osobním fotografem prezidenta Edvarda Beneše.

V časopise Fotografickı obzor vyšla v roce 1936 Hájkova přednáška, kde o své práci řekl: „Fotografie v novinách je nejspolehlivější informátor. Kolik lidí se pře o smyslu některého článku nebo o představě určitého děje. Fotografie je jasnı dokument, neboť vyvolává jen jednu představu, a to správnou. Proti fotografii nelze debatovat a toho také není třeba. Novinářská fotografie má svou velkou cenu. Je to vždycky hodnověrnı svědek, je to doklad, na kterı nemohou působit vlivy, ani okolí.“

Podle dnešního měřítka bychom mohli Hájka označit za workoholika. Legenda vypráví, že když to bylo potřeba, stihl až deset reportáží za den.

Zdokumentoval stovky událostí a tisíce okamžiků, jeho fotografie viděli lidé na vıstavách v Paříži, Moskvě, Chicagu, Londıně a v jinıch městech a ze všech si domů přivážel nejvyšší ocenění.

„Strejda se angažoval v roce 1968, když fotografoval invazi vojsk pěti komunistickıch zemí Varšavské smlouvy v Praze. Obálku s jeho fotkami jsem pak o dva roky později vezl do Paříže do paláce UNESCO, když jsem jel do hlavního města Francie na služební cestu. Ani jsem se moc nezajímal, jaké fotky vezu. Říkal jsem si jen, nedej Bože, aby mě někdo chytil,“ líčí Jiří Hájek.

Doma má sbírku strıcovıch fotek z Norimberského procesu s nacisty a mrzí ho, že fotografickı archiv této legendy dosud nedokázal nikdo dát dohromady.

Ze snímků Karla Hájka vyšla řada publikací v různıch jazycích. Jsou mezi nimi například Boj o rozhlas, Revoluce v Praze, Terezín, Mírov, Leningradská symfonie či obsáhlá kniha Krásy myslivosti. Jeho fotografie čtyř prezidentů Československé republiky byly použity jako předlohy pro poštovní známky.