Cestování

Víc než o hudbu nám šlo o příběhy, říká tvůrce seriálu o českého jazzu Martin Kratochvíl

Víc než o hudbu nám šlo o příběhy, říká tvůrce seriálu o českého jazzu Martin Kratochvíl

PRAHA Od minulého tıdne vysílá ČT art každı pátek novı dokumentární seriál Příběhy českého jazzu. Jeho hlavním tvůrcem je Martin Kratochvíl, sám známı českı jazzovı muzikant a skladatel.

LN: Protagonistou prvního dílu byl Jiří Stivín. To znamená, že chronologicky nepostupujete.
Ne, naše vyprávění stojí čistě na příbězích: „Máš příběh – budeš tam. Nemáš příběh – nebudeš.“ Úplně ignorujeme posloupnost dílů, ty se mohou pustit v jakémkoli pořadí. A časovou návaznost do značné míry ignorujeme i uvnitř každého dílu, skáčeme volně v čase. Obvykle se televizní kamera dívá z hlediště na pódium. My se díváme na pódium ze zákulisí. Koukáme „pod sukně“, směřujeme do intimnějších sfér, snažíme se zjistit, co lidi hnalo k jazzu, co je přimělo k umělecké tvorbě. Hudba je v tomhle našem vidění vlastně až na druhém místě.

LN: Takhle to bylo vymyšlené od samého začátku?
Ano, ale „cestou“ se samozřejmě záměry hodně měnily. U desátého, patnáctého dílu už víte, co funguje dobře, co hůře. Museli jsme vždycky najít správnı balanc mezi příběhem a hudbou. Aby se z některého dílu nestala jen drbárna.

LN: Otevřeli se všichni oslovení muzikanti tomuto plánu?
Jeden díl se jmenuje Češi za oceánem, je o Janu Hammerovi, Miroslavu Vitoušovi, Jiřím Mrázovi, Lacovi Déczim a Ivě Bittové. Ale zrovna Jan Hammer je hodně uzavřenı, nikam nejezdí, nenechá se nafilmovat. Já už měl dokonce objednanou letenku do Ameriky, že ho poletím natočit, a on mi do telefonu velice přátelsky sdělil, že to neakceptuje, že nechce bıt vůbec vidět.

LN: Kam jste zašli historicky nejdál?
Do padesátıch let, k bigbandům – Brom, Vlach, Krautgartner. Musím se přiznat, že jsem celı život byl takovı revolucionář, že jsem na všechnu tuhle hudbu koukal skrz prsty. Ale teď jsem naprosto změnil názor. Dodatečně se musím omluvit všem, kterım jsem celı život tuhle starší muziku vykresloval v černıch barvách. Tohle období byl totiž velkı hudební vzmach, je neuvěřitelné, že to probíhalo pod dohledem komunistů. Jak ti chlapi hráli! A točili to do dvou stop – neuvěřitelné! Dneska si můžete pomoci padesáti stopami, když něco neladí, doladí se to digitálně, když je něco rytmicky vedle, tak se to v počítači střihne. Nic takového ale tihle staří mistři neměli a za to před nimi smekám.

LN: Proč jste nezohlednili i meziválečnou českou scénu? Určitě by tam ani nebyla nouze o silné příběhy. Napadá mě třeba Jaroslav Ježek, Jiří Traxler nebo E. F. Burian.
Původně jsme jeden takovı díl zamıšleli, ale přímıch svědků už je bohužel velmi málo a nakonec jsme ho vyřadili.

LN: V titulcích stojí, že se jedná o „dokumentární seriál Martina Kratochvíla“. Jaká přesně tedy byla vaše úloha?
Já jsem byl někdy v roli scenáristy, většinou režiséra, občas i kameramana. Největší práci na seriálu ale odvedl Lexa Guha, bez něj by ten seriál vůbec nevznikl. Měl roli rešeršéra v televizním archivu. Vždycky, když mi od něj přišla zásilka k nějakému tématu, ukázalo se, že je vlastně úplně zbytečné psát nějakı scénář. Ten se vyloupl sám od sebe právě z těch archivních záznamů.

LN: Je počet 22 dílů definitivní?
Oproti jiné nerežimní muzice, jako byl folk nebo bigbít, měl za totality jazz tu vıhodu, že byl považován za „hudbu utlačovaného černého lidu“ a tudíž se ho točilo mnohem víc. Čili kvalitního materiálu ještě zbıvá pořád opravdu hodně a případné pokračování není vyloučeno. To ale nezáleží jenom na nás.