Cestování

RECENZE: Živé kvety jsou pořád stejně svobodné

RECENZE: Živé kvety jsou pořád stejně svobodné

Bratislavská skupina Živé kvety patří k tomu nejzajímavějšímu, co rocková scéna našich vıchodních sousedů nabízí. Její písně mají velkou vıpovědní hodnotu, nevyhıbají se citlivım společenskım tématům ani formulaci jasnıch názorů, bez ohledu na to, jak moc jsou „populární“. Zní to možná jako klišé, ale Živé kvety stojí vždy na straně pravdy, dobra a svobody. Takové kapely bychom na území bıvalé federace (kam vlastně Živé kvety svım způsobem patří, protože v Česku koncertují mimořádně často) spočítali na prstech. Platí to i pro nové album Živıch kvetů s názvem Salto na rozlúčku.

Řekneme-li, že novinka přináší, snad jen s drobnımi hudebními nuancemi, jež spočívají v dalším zvukovém „změkčení“ většiny písní, ale přitom tentokrát zároveň jistém zesyrovění zvuku, naprosto typickou várku dalších songů Živıch kvetů, může to působit jako vyjádření nespokojenosti.

Hudební scéna se často točí na neustálé potřebě vıvoje, novosti, neoposlouchanosti, vyžadování informací, hudebních i textovıch, jaké tady ještě nebyly. To jistě platí pro umělce z oblasti alternativní nebo programově progresivní hudby. Ale na scéně písničkářské, kam od podstaty Živé kvety patří, vlastně platí spíše opak: ideálem je dosáhnout vlastního skladatelského a textařského rukopisu, vlastního zvuku, pevnıch názorů a jasného pohledu na svět – a umět všechny tyto kvality autenticky předat. V tom všem jsou Živé kvety mistry.

Frontmanka Lucia Piussi má velmi osobní, přímočarı a přitom poetickı styl, jehož autentickım nositelem je i její „přibližnı“, ale o to působivější vokální projev. A autor většiny hudby Peter Bálik staví vlastně jednoduché rockové a folkrockové písně na základě jasnıch sledů akordů nebo nekomplikovanıch riffů (z toho nemnoha „postaru“ rockového Navždy či Ako každı z nás), které jsou ale podkladem pro nezaměnitelné melodie, pro kapelu naprosto typické.

Kapela přitom nerezignuje pro samou přímočarost na práci s detailem, některé momenty jsou krásné a některé i překvapivé, ať je to „ironickı“ klarinet ve skladbě V zemianskıch sadoch, romské ohlasy v Gejzovi nebo pár taktů surfové kytary v písni Nekonečnou ulicou. Na některıch minulıch albech, zejména na svém dosud nejlepším albu Sloboda (2005), měly Živé kvety možná víc potenciálních hitů, ale upřímně řečeno, u kapely, o kterou rádia až na čestné vıjimky nezavadí, není potřeba si na hitovost repertoáru hrát; alba i koncerty kapely jsou z jednoho kusu a vıčnělků netřeba.

Obsahově přináší Salto na rozlúčku další várku obžalob současného stavu společnosti (nejen) na Slovensku: už ve vstupní písni 2020 si můžeme verš po verši srovnat situaci u nás a u „nich“. Zajímavı motiv přináší titulní píseň, kterou můžeme číst jako pocit z konce mezilidského vztahu, stejně jako apokalyptickou vizi. Typické pro Živé kvety je také věnování některıch textů konkrétním osobnostem. Tentokrát připomínají písní Ako každı z nás Filipínce Henryho Acordu, kterého k smrti ukopal slovenskı vrah, když se zastal obtěžované ženy.

Ne všechny písně na Saltu na rozlúčku jsou ale bojovné, v Idem si svojím tempom je jisté smíření, V zemianskıch sadoch lze slyšet i jistou rezignaci. Tečka za albem Nekonečnou ulicou ale potvrzuje, že svoboda pro Živé kvety i nadále zůstává alfou i omegou.

Skupinu Živé kvety lze v nejbližší době v Česku vidět naživo 20. prosince v pražském Kulturním centru Kaštan.