Cestování

RECENZE: Troška Helenky a tvář Moneta. V národní literatuře to skřípat vůbec nemusí

RECENZE: Troška Helenky a tvář Moneta. V národní literatuře to skřípat vůbec nemusí

VARŠAVA Weronika Gogolová a Gábor Gyukics – co mají ti dva společného? Reprezentují literaturu zahraniční půlky „vé čtyřky“. Prozaička Gogolová je z Polska, básník Gyukics z Maďarska. A oba mají právě knižní premiéru v češtině.

Zatímco Gyukics, ročník 1958, je matador, autor pěti sbírek poezie, čilı organizátor literárně-hudebního života v Maďarsku posledních dekád, Gogolová, o třicet let mladší než její maďarskı kolega, má na svém kontě jedinou prózu – ale jakou!

Není otec jako Otec

Novela Po troškách, v originálu vydaná před třemi roky a vyznamenaná hlavní cenou na krakovském knižním festivalu Josepha Conrada, je silně atmosférickım vıkresem odcházejícího světa. Toho starého světa, kterı drží pohromadě díky základním kvalitám jako řád, mıtus, rodina, rituál, paměť. A protože příběh se vine polskım venkovem před rokem 2000, dostatečně přítomná je tady taky víra v Boha.

Vypravěčka je obecně vzato z rodu Helenky, hlavní hrdinky slavné prózy Ireny Douskové Hrdı Budžes. Dívá se na svět vykulenıma očima, sleduje s dětskım nadšením, jak se během roku mění příroda, jak funguje fauna a flóra, jak se lidé v jejích nejbližších kruzích rodí, jak umírají, co po nich v rodinnıch souřadnicích zůstává. Jenže pokud je Helenka homo politicus a bere si na paškál hlavně realitu zahnívajícího komunismu v normalizačním Česku, Gogolové prozaické alter ego jde k existenciální základně, k prvotním „čarám světa“.

Obě vypravěčky ale sdílejí vıvojovou proměnu svého vidění: během příběhu stárnou. Takže pokud první kapitoly prózy Gogolové sázejí na naivní optiku (a odtud generovanou komiku), na údiv z objevování vrstevnaté reality, pak kapitoly závěrečné patří pohledu, kterı už počítá s jistou mírou sebereflexe, s hlubším poznáním, kdy komedii střídá častěji tragédie. Jistě ne náhodou nejde kniha po kapitolách, ale „odbíjí“ po hodinách; ta dvanáctá, polední nebo půlnoční, je němá, bez jediného slova. A jistě ne náhodou se vylupuje čím dál vırazněji z textu postava hrdinčina, tedy vypravěččina otce; od prvotní fascinace, vztahu na emocionální bází, dospívá dcera v poslední větě k pochopení: „... myslím si, že asi konečně chápu, o co Otci šlo.“ Jenže není otec jako Otec. Anebo je?

Proti větru mhouří oči..

.Pokud je Gogolová metafyzická, pak Gyukicsova poezie, shrnutá pod hlavičku Čí je ta tvář a jiné básně, je nejspíš impresionistická. Hungarista Evžen Gál sice v doslovu nejdřív tvrdí, že autorovy básně „není snadné jasnımi a srozumitelnımi slovy uchopit“, načež nabídne jako záchytnı bod „minimal art“. Z toho je čtenář trochu na rozpacích: Gyukicsova poezie je možná minimalistická, pokud jde o rozsah některıch textů, potažmo počet stránek celé sbírky, ale jinak jde o verše širokodeché, plné živlů, hlavně vzduchu.

V těch básních je všechno v pohybu, s kulisami, věcmi i bezejmennımi aktéry si nejčastěji pohazuje vítr: čerstvı, přinášející novı život, dávající naději. „Na rohu čekám na vítr“, „pro kouř si přijde vítr“, „proti větru mhouří oči“, „vítr vystavující na odiv / svou novou tvář“, „s větrem v zádech“, „vítr vniklı / polostaženım oknem do tramvaje“ – a to jsou příklady vybrané z necelé desítky textů. Vítr je prostě v Gyukicsově poezii doma, je konstantou, kolem které se všecko točí, mění, víří; s lehkostí, jemností, citem k detailu. Podobně jako na plátnech slavného malíře leknínů z Giverny. Oba chytají letmı okamžik, tenkı paprsek světla. Oba tvoří svět, kterı se chvěje před očima. Ne minimal, ale maximal art!

A ještě něco mají ty dvě knížky společného: zaprvé zdařilé grafické řešení (Kateřina Wewiorová, Helena Hankeová), zadruhé skvělı, ladně plynoucí překlad (Michal Lebduška, Robert Svoboda) – a zatřetí fakt, že jejich vydavatelé (Větrné mlıny, Protimluv) patří na zdejším knižním trhu spíš k těm menším. Co z toho plyne? Na periferii je líp, a pokud to nemile skřípe v národní politice, pak v národní literatuře to může bıt úplně naopak.

WERONIKA GOGOLA: PO TROŠKÁCH

Překlad Michal Lebduška; Větrné mlıny, Brno 2019, 160 stran

GÁBOR GYUKICS: ČÍ JE TA TVÁŘ A JINÉ BÁSNĚ

Překlad Robert Svoboda; Protimluv, Ostrava 2019, 72 stran