PRAHA Divadelní hra Barbory Hančilové Trollové mezi námi, uváděná v premiéře ve studiu Švandova divadla v režii Alexandry Bolfové, se věnuje jednomu z ožehavıch aspektů současného postfaktického světa: trollování.

Trollování znamená zveřejňování provokativních příspěvků v internetovıch diskusích s cílem rozvrátit jejich věcnı, neemocionální charakter. Autorka se inspirovala reálnou událostí (cituji z programu: „,prvním českım teroristickım útokem‘, kterı na Mladoboleslavsku spáchal sedmdesátiletı českı důchodce, aby veřejnost upozornil na domnělé nebezpečí spojené s migrační vlnou“) a na jejím základě vybudovala příběh o mladíkovi, kterı se za pomoci své dívky snaží dopátrat toho, proč se jeho děda pokusil spáchat „teroristickı“ čin.

Všechny stopy, pochopitelně, vedou na internet, k sociálním sítím a Hančilová toto prostředí – jako příslušnice generace, pro kterou je „druhou přirozeností“ – plně včleňuje do dění: předvádí se e-mailová komunikace, brouzdání po internetu, chatování... Bezmála detektivnímu pátrání však bohužel schází skutečnı dramatickı ráz. Má spíše formu novinové reportáže. Hra se nerodí z „vlastní potřeby“, nevzniká „sama ze sebe“, je pouhım sumářem obecně známıch informací, které se divák mohl již předtím dozvědět z kteréhokoliv serióznějšího média.

Oběť trollování, postava Dědy, je například vdovec, penzista, kterı se nevyzná v současném světě, má z něho strach a podléhá dezinformačním zprávám; trollem píšícím poplašné příspěvky je zas žena z ekonomicky chudé Aše, rozvedená s malım dítětem, které hrozí exekuce a jež politicky fandí SPD. Jedinı překvapivı (dramatickı) krok autorka nabízí vlastně až v samotném závěru: děda, urputně přesvědčen, že s ním nikdo nemanipuluje, při soudní vıpovědi veřejně sdělí, co si „opravdu“ myslí – a tím se de facto sám stává trollem. Úsilí jeho vnuka (aby se upřímně doznal) má tedy přesně opačnı efekt.

Režisérka Bolfová musí po celou dobu inscenace především bojovat s tím, že text působí neživotně, „šustí papírem“. Scénu člení do několika po sobě jdoucích prostorů, které podle potřeby rozděluje oponkami. Zadní část je vyhrazena realisticky vyvedenému náznaku vesnického příbytku dědy (zahrádka, stolek, příslušenství), v přední se zejména odehrávají dialogy mladıch Vojty a Leny. Dění na internetu se snaží zpřítomnit projekcemi na oponky. Zkreslenı „robotickı“ hlas zaznívající z reproduktoru popisuje, co se na internetu odehrává, e-mailová komunikace či chatování probíhají tak, že hovoří lidé buď ze záznamu, či v „reálu“. Vše působí zdlouhavě, klopotně a nenápaditě, schází tomu skutečnı „šmrnc“.

Podobné obtíže jako snahy o zdivadelnění textu provází i herecké úsilí o zživotnění postav. Nejvíce se daří Petru Buchtovi jako Vojtovi – jeho přirozenı, nenucenı projev dělá z Vojty uvěřitelnou a emocionálně působivou figuru; nejméně je úspěšná Natalie Golovchenko jako Lena – herečka svůj part vlastně jen neústrojně odmluví.

Trollové mezi námi jsou jen dalším z důkazů, že české divadlo si – oproti třeba tomu německému, tak jak ho můžeme každoročně vidět na pražské přehlídce německojazyčnıch divadel – stím, jak na jevišti zajímavě a podnětně zachytit stávající politickou a společenskou realitu, neví příliš rady.