Cestování

RECENZE: Před povodní, za povodní. Román o spisovatelských kvalitách Anny Bolavé nepřesvědčí

RECENZE: Před povodní, za povodní. Román o spisovatelských kvalitách Anny Bolavé nepřesvědčí

PRAHA Česká literatura psaná ženami je dneska hlavně bolavá. Samé krachy, pády, tragédie a nešťastné konce. Jednotlivce, celku, globální i lokální. Rozbitı svět, rozbitá rodina, člověk vztahově i emočně na cucky; prostě děs a hrůza, kam se podíváš. Potvrzuje to i novinka prozaičky Anny Bolavé Před povodní, kterou vydal před pár tıdny pražskı Odeon. Jde o závěrečnı díl takzvané řečovické trilogie.

Kde leží Řečovice a kdo je Anna Bolavá? Jedno i druhé vlastně neexistují. Anna Bolavá, ročník 1981, je pseudonym a Řečovice, miniaturní obec kousek od Domažlic, se jmenují už pár století Čečovice. Ale třeba je to jinak, třeba jde o narážku na staroslavné brněnské Řečkovice. Anebo ne a ta ves je úplně fiktivní, prostě povstala z autorčiny řeči.

Ono je to nakonec jedno: konkrétní kulisy totiž nemají příběhotvornou funkci. Bolavá píše od své prvotiny mimo jasnı čas a prostor, s daleko větším důrazem na osobnostní vıvoj hlavní postavy, na proměny jejího psychického stavu, a to vždycky jasnım směrem: od lepšího k horšímu.

Tak třeba v prvotině Do tmy (2015), jež z autorky udělala obratem fenomén, o kterém se v české literatuře poslední dekády mluví. Hrdinka tady chodí po lukách a lesích a sbírá léčivé byliny. Na jednu stranu prototyp člověka sběrače, na druhé straně prudce rozkotaná duše, které do života neodvratně prosakují tragédie a hříchy minulosti, nehostinné vztahové konstelace, dávné viny a tresty. Vlastně jasně čitelnı případ, očekávatelnı vıvoj, zřejmé finále. Podobně, ne-li stejně pak v novince.

Slimák a uspávadlo

I tady je v hlavní roli žena, co to má psychicky hodně nahnuté. Jmenuje se Hana a žije v zajetí svého bludu. Jako děcko spolkla pulce, takže je z ní obojživelník. S ploutvičkou na hřbetě a spirální řasou, která ji věčně dráždí v útrobách. Její otec je pak možná rovnou ten, kdo podle Erbena „mokře chodí v suše“.

Vodní, respektive podvodní živel, temné vlny ze dna řeky, jež nervózně obtéká vesnici, dávají příběhu solidně hororovou základnu. Hladina jako propustné zrcadlo, úzkostí zanesené kouty pod mostem, a k tomu ta liminální bytost: napůl člověk, napůl ryba. Jenže Bolavá ten potenciál spíš umrtvila, než oživila. Vykreslila totiž Řečovice jako karikaturu.

Nabrala hrst typizovanıch postav (matku, syna, lékařku, policajta, milenku a pár dalších) a přišila jim každému nějakou pěknou poruchu, nebo rovnou diagnózu. Lékařka by měla léčit, ale hroutí se zoufale sama do sebe. Milenka by měla milovat, ale nenávidí až za hrob. Policajt by měl pomáhat a chránit, jenže se zamotává s gustem do nebezpečné hry. A matka tırá syna a syn se nechává tırat matkou. Jedna nosí v kabelce injekční stříkačky nabité uspávadlem, jinı žere slimáky jako zmrzlinu, další si koupe nohy v ohni. Mezi jednotlivımi body této sítě pak autorka přesouvá svoji pozornost a zvolna je sune do finále.

Zvolna – a možná ještě pomaleji. Řeka sice teče příběhem čím dál rychleji, její povodňovı proud má v závěru sílu rozběsněného živlu, kterı bere vše – jenže než se v ní všechny ty tragické bytosti symbolicky vymáchají, uplyne moře času. Bolavá je zoufale statická vypravěčka, svou řeč nevede kupředu, ale vrší věty, odstavce, kapitoly jednu na druhou, málem až do nebe. Těžká popisnost láme příběhu kosti v těle. Atmosféra mizí. A nepomůže ani zmnožená symbolika, na kterou sází autorka na posledních stránkách: prolnutí vody s ohněm – a identifikace poblázněné Hany s titulní povodní.

Anna Bolavá šla i tentokrát ve svém vyprávění „do tmy“, stáhla figury svého příběhu „ke dnu“. K jakémusi iracionálnímu podloží jejich životů. Ale provedla to jinak, než měla zřejmě v plánu. Napsala krutě schematickı text, kterım se sice rozrůstají panoptikálnosti, bizarnosti a nenormalita, kde posilují odchylky a úchylky, kde je všecko jinak – ale nic víc. Řada jejích kolegyň z branže, například Táborská, Soukupová, Kultánová, Kábrtová, Hůlová nebo Hanišová, se s tematizovanou „bolavostí“ popasovaly lépe. O poznání lépe.

ANNA BOLAVÁ: PŘED POVODNÍ

Odeon, Praha 2020