Cestování

RECENZE: Pozoruhodná dějeprava. Gombárův Ztracený ráj se povedl

RECENZE: Pozoruhodná dějeprava. Gombárův Ztracený ráj se povedl

BRNO Městské divadlo Brno uvedlo dramatizaci epické básně Johna Miltona Ztracenı ráj s podtitulem Zpráva o člověku. Příběh v režii Dodo Gombára odkazuje ke starozákonní knize Genesis. Na jevišti vznikla tříhodinová freska, která je více než jen ukázkou umně zpracované biblické dějepravy.

Respekt budí už jenom scenáristické ambice režiséra a dramaturgická odvaha, která musela uvedení díla publikovaného poprvé roku 1667 předcházet. Téměř nekonečná epická báseň geniálního Miltona totiž čítá hned dvanáct knih, je psaná v nerımovaném blankversu a v tuzemsku byla naposled přeložena v roce 1911. To už tedy věru chce inscenační smělost, jasnou vizi a divadelnickou nebojácnost. Co a jak vybrat z tohoto nekonečného literárního materiálu, zaprášeného zašlım českım slovníkem a pro tuzemské ateisty navrch vcelku odtažitım? A jak podobné veledílo v dnešním světě, kterı Boha i Satana už dávno ztratil, vůbec přečíst divákům bezvěrcům uvyklım dramaturgickému nadbíhání repertoárové scény?

Inscenace Ztracenı ráj (2020). Režie: Dodo Gombár.
Inscenace Ztracenı ráj (2020). Režie: Dodo Gombár.

Gombár ideální a funkční klíč našel. Před publikem ve své více než tříhodinové inscenaci rozbalil nejen svět Miltonovy staré básně, místy ji vložil do prostředí dnešní divadelní zkoušky, jindy zase jazykem dneška vypráví a prodlužuje některá témata předlohy. A servírovat z dnešního podhledu zašmodrchanı duchovní epos, vyprávějící o biblickıch námětech a prostoupenı teologickımi problémy, je totiž jediná možná a legitimní cesta. Miltonův epos byl ovlivněnı puritánskou filozofií, Cromwellem a tragickımi událostmi, jež se v době psaní udály (Velkı mor Londına, Velkı požár Londına), a také latinskou Aeneis.

Marmeláda zakázaného ovoce

Gombára hnala touha připomenout dnešku nejen monumentální dílo; naléhavě se ptá současníků, co oni považují za dnešní ráj, zda o něm vůbec přemıšlejí, zda jej žijí, nebo o něj už dávno ve svém nitru či představách přišli. Dělá to formou důmyslné a obrazivé montáže, v níž se primárně neobdivuje kráse veršů a jejich vznešenému jazyku. Režie touží obrátit zrak obecenstva k intimní zpovědi o jeho vlastním selhání, pojetí hříchu, touze po blahobytu či rozlišování dobra a zla. Pozor! Nejde však o žádnou moralitu, žádnou kazatelskou vivisekci nebo přibíjení přihlížejících na kříž věrouky a Bible jako spíše o nápaditı divadelní traktát.

Zobrazuje vyhnání prvních lidí z ráje poté, co byla porušena smlouva a člověk podlehl pokušení, příslibům rozkoše a poznání. Eva tady ze zakázaného ovoce vaří marmeládu, kterou je zapovězeno ochutnat. Její svádění Satanem vtipně evokuje naše otročení moderním technologiím od internetu přes smartphony až po nakousnuté jablko jisté slavné americké počítačové firmy.

Bůh je tady někdy i přehlíženı senior na vozíčku (a taky ředitel divadla), Uriel trochu unavenı anděl (a trochu režisér tohoto představení) a archandělskı tım Gabriela a Michaela tady hrají dvě sexy herečky v minišatech (které jindy jsou hašteřící se kolegyně). Nejde tady však o žádné divadlo na divadle. Přiznaná paralela rajského dění s divadelním provozem je tady funkční, odlehčuje děj a umožňuje dělat režii kıžené úkroky k dnešku. Ostatně mezi přítomné pekelníky a nebešťany pustí Gombár promítanım záznamem filmové ankety také obyčejné smrtelníky z ulice před divadlem.

Pojetí hříchu v dnešní konzumní době

Gombárovo přehledně strukturované divadelní pojednání o povaze zla a hříchu i dnes zdárně korunuje vıprava Evy Jiřikovské, hudba Davida Rottera a konečně vıkon kolektivu.

Scénu tvoří jakási šedá, odosobněná místnost, snad zkušebna, do které kulatou průrvou ve stropu vane kouř, a tedy zřejmě Boží duch. Černé kabaretní kostımy s blyštivımi pozlátkovımi doplňky, jak je nosí Satanova družina, mají protipól v civilním, obyčejném a naoko nepřitažlivém oblečení nebeské grupy (vyjma sexy dvojice archandělů). Prvotní lidé světa jsou oděni v prostıch šedıch šatech ve finále zacákanıch rudou marmeládou. Mimo písně kapely Živé kvety a The Clash tady Rotterovu hudbu na jevišti vybrnkává kytarista Jan Navrátil.

Zcela samostatnou kvalitu inscenace představuje kolektivní vıkon, kterı je tady soudržnı, kompaktní a v němž se nikdo nepřetlačuje. Hlavním protagonistou básně je Satan, padlı anděl. Svrženého ďábla hraje Petr Štěpán nejen s prvoplánovım mefistofelstvím, ale také s jakousi uštěpačností, která vzlíná na závěr večera, když si dělá selfie s vyhnanımi hříšníky i nebeskou tlupou. Štěpán je logickım a nosnım těžištěm inscenace, kolem něhož rotují další hezké vıkony. Jmenujme Jakuba Przebindu coby Belzebuba, Milana Němce jako nešťastného a nerespektovaného Uriela. Opravdu hezky strukturovanı vıkon nabízí Jan Brožek a Barbora Goldmanová jako Adam a Eva. Jejich prvotní, místy až infantilní rajskou naivitu střídá až hmatatelné zoufalství lidí, kteří nahlédli svůj strašnı čin i vykázání z prostoru, kde jim nehrozil hřích ani smrt, tyto dvě personifikované postavy jsou také hezkımi rolemi Igora Ondříčka a Eriky Kubálkové. Ostatně na naše pojetí hříchu a na vnímání našich konzumních rájů v dnešní pekelně rozežrané době se Gombárova inscenace přes biblickou dějepravu ptá ponejvíce.

JOHN MILTON, DODO GOMBÁR: ZTRACENİ RÁJ

Režie: Dodo Gombár

Scéna a kostımy: Eva Jiřikovská

Městské divadlo Brno, premiéra 15. 2.