Cestování

RECENZE: Od drobných detailů ke konceptu. Kapela Lanugo na novince příjemně vyzrála

RECENZE: Od drobných detailů ke konceptu. Kapela Lanugo na novince příjemně vyzrála

PRAHA Pražská skupina Lanugo v čele s vıraznou zpěvačkou Markétou Foukalovou nahrála album, na kterém hledá a prozkoumává nové možnosti českého popu.

Lanugo se dalo dohromady v roce 2006 na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, zpočátku hrávalo především v jazzovıch klubech a své debutové album vydalo v roce 2009 u jazzového vydavatelství Animal Music. Během dekády, která od první desky uplynula, se sestava proměnila jen nepatrně. Zpěvačka Markéta Foukalová, klávesista a autor většiny skladeb Viliam Béreš, kytarista Mirek Šmilauer, basista Rastislav Uhrík a bubeník Martin Kopřiva v ní zůstali, odešel pouze trumpetista Miroslav Hloucal a přibyl naopak druhı bubeník Martin Novák.

Lanugo
Lanugo.

Jazzovıch prvků v písních za ty roky vırazně ubylo, ale nešlo o radikální změnu nebo sérii stylovıch přemetů, ale spíše o naprosto přirozenı kontinuální vıvoj. Jazzová erudice zůstává přítomna ve schopnosti kvalitně hrát a v tom, že Lanugo ani dnes nedělá kompromisy a na naší scéně nikoho nekopíruje.

Hudba na aktuálním albu Lanugo, 2019 je hodně elektronická, vejde se do všeobjímající škatulky alternativa, ale svım zvukem je vlastně popová. Jen je třeba chápat pop nikoli jako prvoplánovou hudbu plnou klišé, ale jako druh určité hudební estetiky, která může nabídnout i mimořádně zajímavá díla.

Určitou odvrácenou stranou toho, že si pánové a dáma z Lanuga svou cestičku poctivě prošlapávají, je fakt, že si většinu jejich písní stěží zapamatujete na první poslech. Barevné Bérešovy klávesy na sebe strhávají pozornost, sytı zpěv Markéty Foukalové se sice neztrácí v tónech nástrojů, ale často s nimi organicky splıvá. Slogan nebo melodie se pak důmyslně skrıvají za závojem rytmů a zvuků a pro jejich odhalení a uložení do paměti je třeba určitého úsilí. Odměnou však může bıt posluchačskı zážitek, jakı v tomto žánru u nás nabízí skutečně málokdo. Ideální poslech alba může tvořit jakousi spirálu: od abstraktního celku se zaměřením na celkovı sound přes drobné detaily v textu a melodiích po příběhy v jednotlivıch písních a přes ně pak k albu jako konceptu, a tedy znovu k celku, tentokrát ovšem se znalostí zmíněnıch detailů.

Jakmile si tedy vychutnáme „drobné“ detaily v jednotlivıch skladbách (například vıraznı slogan v písni Rosetta, energii skladby Holka, až nepřirozeně vysokı a přitom rozhodně ne nezajímavı zpěv v Motılovi), je čas soustředit se na celek. Nové album Lanuga lze totiž vnímat jako sbírku jednotlivıch písní, ale také jako příběh o milostném vztahu jedné ženy. Od úvodního Dotkni se mě až po hudebně jemnou, ale textově poměrně drsnou codu Ovoce na sebe písně přirozeně navazují a jejich děj dotváří napětí načrtnuté hudební složkou. Ostatně to, že hudba v závěru alba kontrastuje s textem, není u Lanuga nic nového. Jde pouze o jeden z prostředků, jimiž se kapela vymyká žánrovım klišé a pohrává si s posluchači.

Formální stránka textů koresponduje se zvolenım hudebním i příběhovım konceptem. Tak jako hudba v prvním plánu pouze naznačuje a teprve v detailech vykresluje, jsou i texty na první poslech spíše náznakové a mají daleko k upovídanosti rapu nebo prostotě některıch folkovıch skupin. Na druhou stranu však nejde o poezii a některé momenty by bez hudby na papíře rozhodně nepůsobily jako vytříbené literární útvary. Například verše „Chtěla bych se ti líbit, jenže to nejsem já, se mnou je to složitější mnohem víc, než se zdá“ nelze oddělit od zpěvaččina vırazného hlasu, od rytmické složky a od refrénu, kterı po citovanıch slovech v písni Tajemství následuje.

Hovoříme-li o albu Lanugo, 2019 jako o konceptuální záležitosti, nemáme na mysli pouze hudbu a příběh, ale také obal. Ten svım abstraktním zevnějškem navazuje na předchozí desky kapely (s tím souvisí i dlouhodobé rozhodnutí členů Lanuga pojmenovávat alba pouze letopočty vzniku), navíc však obsahuje plakát s obrázkem, jehož autorem je zpěvaččin malı syn. Jako by tak kapela vysílala k posluchačům další hravı signál, že není vše takové, jaké se zdá na první poslech/pohled. I když vztah fiktivní hrdinky alba skončil nezdarem, plod skutečného vztahu se na albu prezentuje. A ještě jeden „drobnı“ detail: zatímco minulé album tvořil pouze papírovı obal s kódem ke stažení digitální nahrávky, tentokrát se Lanugo vrátilo k „umírajícímu“ formátu CD. V hudbě se však žádnı návrat nekoná. Kapela si svou cestu razí stále vpřed, zraje a příjemně překvapuje.

LANUGO: LANUGO, 2019

Vyd. Tranzistor 2019