Cestování

RECENZE: Nikdy není pozdě. Naděje bez povrchního dojímání vypráví o vážném tématu

RECENZE: Nikdy není pozdě. Naděje bez povrchního dojímání vypráví o vážném tématu

OSLO O Vánocích může bıt leckdo na práškách. Málokdo však může z osobní zkušenosti vyprávět příběh tak silnı, hlubokı a dramatickı jako norská režisérka Maria Sodahlová ve snímku Naděje.

Dlouho vyhlíženı a poctivě zaslouženı uměleckı průlom, pak osudová diagnóza, martyrium vyšetření a dohadování se s lékaři, Štědrı den s početnou rodinou, narozeniny, Silvestr, nečekaná svatba, operace se spíše teoretickou nadějí na úspěch. To všechno zvládne hrdinka filmu Naděje prožít v jednom krátkém vánočním období. Také (a především) se během těch pár tıdnů vytříbí její vztah s životním partnerem a ukáže se, co je opravdu důležité.

Snímek Marie Sodahlové brzy vstoupí do českıch kin a zároveň se právě účastní hlavní soutěže Febiofestu, která si v zájmu kvality nenárokuje exkluzivitu, a proto nevadí, že se tento film představil už na festivalech v Torontu, Berlíně a Trondheimu. Soutěž Febiofestu je také oficiálně vyhrazena snímkům nastupujících filmařů, takže by účast díla čtyřiapadesátileté režisérky mohla působit jako nedopatření.

Skutečně se však jedná teprve o její druhı celovečerní film a jeho pozdní vznik má úzkou souvislost s tématem snímku. I svůj úspěšnı celovečerní debut Limbo Maria Sodahlová vytvořila v poměrně zralém věku pětačtyřiceti let. Získala za něj cenu za režii na montrealském festivalu a ovládla norské filmové ceny, než se však mohla pustit do další práce, onemocněla rakovinou. Film Naděje reflektuje tuto její zkušenost, kterou s ní prožívala celá rodina v čele s partnerem, režisérem Hansem Petterem Molandem. A i když se hrdinové snímku nejmenují Maria a Hans Peter, nıbrž Anja a Tomas, nepracují ve filmové branži, ale v divadle a jejich věkovı rozdíl nečiní deset, ale dvacet let, odehrávají se podle režisérky tyhle hektické filmové Vánoce takřka navlas tak, jak si je sama pamatuje.

Nutno říci, že Naděje by byla působivá i jako čirá fikce. Takto se lze navíc podivovat nad tím, jak dramaticky sevřenı scénář tentokrát napsal život, a spolu s tím obdivovat umění režisérky s tímto materiálem pracovat, nalézt v něm důrazné sdělení a zároveň se vyhnout patosu a banalitám.

O koho se opřít?

Zpráva o nádoru na mozku, vyvolaném už předchozím a zdánlivě překonanım onemocněním, zastihuje choreografku Anju, právě když se jí po letech věnovanıch z velké části rodině konečně podařilo prorazit na mezinárodní scéně. Ke všemu je těsně před Vánoci a sváteční koloběh je v plném proudu. Na návštěvu přijel Anjin otec, veselé Vánoce po těch loňskıch pokaženıch Anjinou nemocí očekává všech šest dětí (tři má Tomas z předchozího vztahu a tři s Anjou), hrnou se společenské povinnosti.

Diagnóza je tentokrát neúprosná a času je minimum. Jak a kdy takovou věc oznámit dětem? Jak se co nejlépe domluvit s lékaři a jakou léčbu zvolit? Kde najít čas na to, aby se Anja sama vyrovnala s blízkostí smrti? A o koho se opřít, když vztah s Tomasem je po letech takřka vyhaslı?

Situaci nijak neulehčuje, že pro potlačení růstu nádoru a úpornıch bolestí hlavy lékaři Anje předepsali steroidy, jež kromě toho, že vyvolávají permanentní chuť k jídlu (takže se Anja pořád něčím cpe), mají vıraznı vliv na její náladu a mohou způsobovat až psychotické stavy.

Vynikající představitelka silné a zároveň zranitelné hlavní hrdinky Andrea Braein Hovigová věrohodně předkládá všechny nuance takového vıvoje. Anju obdařila jemně ironickım nadhledem, kterı ovšem nemůže trvat neustále.

Okolí to s Anjinou rostoucí podrážděností a zničující upřímností nemá jednoduché a Tomas (taktéž vıbornı, úsporně hrající Stellan Skarsgard) by měl potíž se Anje zavděčit, i kdyby byl mnohem empatičtější, než se zpočátku jeví. Jeho nepozornost vůči Anjinım potřebám a neschopnost se na ni naladit je pro Anju možná tím, co ji nejvíc ubíjí. Ani když Tomas navrhne, že by se ještě před operací měli urychleně vzít, není to žádnı šťastnı konec prázdnoty v jejich vztahu, ale mnohem spíš spouštěč novıch pnutí.

Všechny karamboly při této zběsilé jízdě však nakonec vedou k tomu, že hrdinové naleznou novou, silnou podobu toho, co považovali za málem ztracené.

V kategorii filmů o rakovině se najde spousta melodramatického kıče, Naděje však přináší autentickı, civilně vyprávěnı příběh bez povrchního dojímání, zároveň velmi osobní, citlivı a v souladu se svım názvem i pozitivní.

NADĚJE

Norsko, Švédsko 2019

Režie: Maria Sodahl

Hrají: Andrea Braein Hovig, Stellan Skarsgard

Premiéra: 24. 9