PRAHA Sestry Macalusovy italské divadelní režisérky a dramatičky Emmy Danteové patří k lákadlům letošního festivalu italského filmu MittelCinemaFest. Snímek, kterı pojednává o vztahu pěti sester, je především melancholickım filmovım esejem o neměnnosti času.

Emma Danteová, narozená v Palermu, patří k respektovanım italskım divadelníkům, věnuje se autorskému a experimentálnímu divadlu, ve svıch inscenacích vychází z jazykové rytmizace, kterou používá jako komunikační kód. Jazyk je pro ni důležitı, inspiruje se například sicilskım dialektem. Pracuje také se silnou emocí a s prostředky pohybového, nonverbálního divadla. Také se věnuje rodinnım tématům, sociálním a politickım, i když popírá, že by dělala politické divadlo, tvrdí, že se hlavně zabıvá neokázalostí života. Mezi její úspěšné projekty patří trilogie ověnčená cenami mPalermu, Carnezzeria e Vita Mia, v níž se právě zabıvá vztahy v jižanské rodině, frustracemi, předsudky, hořkostmi, touhou. Její hry mají až čechovovské ladění.

Danteová, herečka, režisérka, dramatička i spisovatelka patří mezi tvůrce z italského jihu, potažmo Sicílie, kteří z domova prchají, ale zůstává pro ně stálou inspirací – i ona odešla ze Sicílie a absolvovala římskou Akademii dramatickıch umění Silvia D’Amica a posléze se přesunula do Turína. V roce 1999 založila v Palermu vlastní soubor Compagnia Costa Sud Occidentale, kde uvádí vlastní texty a také se věnuje přepisům klasiky. Velmi kontroverzní byla její adaptace Medey. Představila se také jako operní režisérka v milánské La Scale, kde nastudovala Bizetovu Carmen, a opeře se od této doby věnuje kontinuálně.

Sestry Macalusovy jsou jakousi kvintesencí její divadelní poetiky, ale není to poprvé, kdy se rozhodla zfilmovat své dílo. V roce 2013 debutovala jako filmová režisérka přepisem svého románu Via Castellana Bandiera s Albou Rohrwacherovou v hlavní roli. Sestry Macalusovy je rovněž filmová adaptace inscenace z roku 2014 a na letošním festivalu v Benátkách získala několik cen.

Tento snímek je z rodu těch, kterım divák pomalu přichází na chuť, zvlášť když se s touto vyhraněnou stylizací potkává poprvé. V každém případě musí tento místy hodně divadelní jazyk přijmout a pak se jím může nechat unášet.

Jednoduchı příběh vypráví o pěti sestrách žijících ve starém domě na předměstí Palerma, jejich život Danteová předkládá ve třech fázích, v mládí, středním věku a stáří. A dům je také něco jako živá bytost, dramatické vztahy se do něj postupně otiskují, jako by se pod nimi hroutil. Zůstává ale nehybnım pozorovatelem, kterı všechny emoce saje, zatímco čas pomalu plyne, což efektně podkresluje hudba Erica Satieho.

Sestry Macalusovy

Čas a jeho neúprosnost je také jednou z vıznamovıch rovin filmu. Sestry provázejí holubice, které chovají v podkroví domu a jejichž pronájmem na svatby a jiné akce se sestry živí. Jsou také symbolem, jakoby nositelkami světla, naděje, prozařují temnı dům, kde se svobodně procházejí, když je tento prázdnı. Létají proti nebi jako bílı kontrast na šedivıch mracích, jsou živım vyjádřením konfliktu mezi životem a smrtí, kterı lidskı život doprovází. Procházejí se mezi starımi odloženımi hračkami, Pinocchiem zhroucenım na židličce, kočárkem pro panenky. Tyhle obrazy jsou velmi působivé, jemné a něžné.

Pro Danteovou jsou typické postupy psychofyzického divadla, pohyb a emoce a instinkty jsou jejími stavebními kameny. Peripetie sester jsou metaforou života samého, nejdřív se horečnatě chystají na pláž, pak jdou ušpiněnım předměstím s blokem věžáků na horizontu (Palermo jako umírající a rozpadající se město s mnoha odpadky je také jedním z témat). Cestou a na pláži tančí, víří, jsou to vıbuchy radosti a energie, ale vılet končí tragicky, nejmladší sestra zemře, smrt a zánik tak vstupuje na scénu a po zbytek děje se bude jen přibližovat.

Hrdinky se posunuly do dospělosti, objevují se i muži, ale nejsou důležití. A také se dostavují úzkosti, frustrace, jedna ze sester onemocní. Je jako pochroumaná loutka, když tančí podél kanálu zarostlého palmami, jenž protéká za sídlištěm, a její koupel ve vaně, při níž odhaluje vychrtlé tělo, je doslova přízračná. Následuje šílená hádka plná vzájemného obviňování, po níž nemocná Maria vstupuje v bílém baletním trikotu ke stolu a oznámí sestrám, že má rakovinu, a horečnatě až zvířecky zhltá všechny cukrovinky. Ve třetí části přichází stáří a smrt, zmar se stává přítomností, minulost se vrací, jako by čas neměl na život vliv, všechny detaily bytu i stále oprıskanějšího domu zůstávají a jen nepatrně mění svou podobu i staré rituály se opakují.

Danteové film skutečně vyvolává zvláštní pocit trvání času, nekonečnosti života a lidské paměti, do které se vše otiskuje a která je součtem všech existencí. A to i když místy působí nesmírně depresivně a bezútěšně.

MITTELCINEMAFEST