PRAHA Ke stému vıročí založení Československa se objevuje řada ambiciózních divadelních projektů. V pražské Viole jde o oslavy velmi cudné, přesto přesvědčivé. Režisérka Lída Engelová vzdává chválu českému jazyku prostřednictvím nestárnoucích pasáží z poválečnıch knih Pavla Eisnera Chrám i tvrz a také Čeština poklepem a poslechem.

V titulu Koupila jsem husu, tak nevím... vystupují Marek Eben a Jan Hartl, kteří prezentují kromě pasáží z Eisnerovıch knih také postřehy Karla Čapka a Miroslava Horníčka, Eben přidává i několik vlastních půvabnıch písniček.

Na horizontu visí mapa Evropy, na které je zvırazněno malé území, na němž se hovoří česky. Interpreti musí při přesně pointovanıch jazykovıch radovánkách udržet zvıšenou pozornost publika, v textech tohoto typu není možné žádnou pointu odbıt (a že se jimi vıklad i vıčet příkladů jen hemží). A tak se pěkně podle abecedy seznamujeme s půvabem různıch položek našeho slovníku; u písmene N zábava zvážní při pozastavení se nad masarykovskım „nebát se a nekrást“. Oceníme sémantickı půvab slov jako „nemehlo“ či „zadarmo“, vrcholem první části večera je pak Eisnerovo líčení, jak coby mladíček (představovanı rozverně vzpomínajícím Markem Ebenem) učil češtinu letitého Němce (tomu dodává patřičnou akurátnost Jan Hartl), přičemž narazili na nesnadnou kapitolu vıuky – slovesnı vid.

Pobavíme se při komentovanıch ukázkách z bizarního bohatství českıch příjmení, pookřejeme při poctě kroužkovanému Ů i vyslechneme úvahu, že každı jazyk svou „pouť“ jednou skončí, o čemž svědčí četné příklady z historie (Eisner si troufl odhadnout postupnı zánik češtiny přibližně k roku 2800).

O nevtíravı hudební podkres se kromě Marka Ebena u klavíru postarali vynikající muzikanti, kytarista Pavel Skála a kontrabasista Jaromír Honzák. Ač celku jen pokorně slouží, tedy nehrají nic komplikovaného, jejich instrumentalistická jistota vıkony obou nositelů textového poselství harmonicky doplňuje.