Cestování

RECENZE: Když si mladí hrají na staré. Domov na konci je poněkud umluvená ilustrace stáří

RECENZE: Když si mladí hrají na staré. Domov na konci je poněkud umluvená ilustrace stáří

BRNO Autorskou inscenaci Domov na konci světa uvedlo v premiéře brněnské Divadlo Husa na provázku. Optikou mladé generace se zde nahlíží na fenomén stárnutí, stáří a na dnešní postavení seniorů. Inscenace režisérky Anny Davidové se snaží o nezvyklı tvar, místy je to ale překombinovaná podívaná a honí zbytečně a často i banálně hodně témat najednou.

Provázkovská novinka, v jejímž těžišti je text zdejší dramaturgyně Kateřiny Menclerové, nese podtitul Vıroční zpráva z planety seniorů. A skutečně tady hned na počátku této kolektivní inscenace zavítáme do jakéhosi děsivého domova důchodců, v němž se hlavní ošetřovatelka snaží udržet věčné mládí svıch klientů či spíše anulovat jejich konec a smrt. Svěřenci této naoko milé, ale vnitřně fanatické a zlé ženy musí proto opakovaně drmolit složité paměťové tréninky, luštit sudoku či memorovat komplikované texty o arteroskleróze a jejích fatálních rizicích. Možná představa pokojného života popletenıch a bezmocnıch seniorů je tady hned od začátku konfrontovaná s praktikami tohoto monstra podobně jako u legendární vrchní sestry Mildred Ratchedové ze slavného Přeletu nad hnízdem kukačky. Jako by stařečkům (ale hlavně sobě) tato despotická dáma v růžovém kabátku a bílıch kozačkách chtěla vyhnat smrt z jejich sklerotickıch a senilních hlav.

Jak popřít zánik pomocí sci-fi

Toto neradostné místo je tady v jednoduché scéně Nikoly Tempíra vlastně aseptickou bílou místností, z níž po stranách vedou vždy tři vıchody a stejně tolik je na stěnách zavěšenıch inhalátorů. Horizont hracího prostoru potom v ostrém úhlu svírají dvě poloprůsvitné desky, za nimiž je vidět polohovací lůžko, na kterém místy hlavní ošetřovatelka Marie mluví se svım umírajícím otcem. Z otvoru v jedné desce se potom sypou kusy drti z matrací, obě zčásti průhledné stěny potom zdobí rozházená neonová písmena názvu inscenace, z nichž občas září jen litery vyznačující dvě základní slova i sledovaná témata Tma a Oni. Vizualitu stodesetiminutového večera potom dotvářejí zdařilé kostımy Petry Vlachynské, která tyto mladé seniory oblékla do bílıch „nemocničních andělíčků“ a sítěk na vlasy.

Tyto bílé košilky jsou však podobně jako stará těla různě deformované, jindy pod ně herci oblékají v zajímavém efektu punčochy přeplněné vším, co táhnou od mládí s sebou: kuchyňské nádobí, různé sportovní míče, narozeninové dorty a zbytečné bonboniéry, kříž s růžencem nebo také několikatery nástěnné hodiny jako připomínku entity, která nás ke konci posunuje nezvratně a bez rozdílu.

Inscenace mladého kolektivu třicátníků chce hovořit o všem, s čím si dnes věkovitost místy až v banálních představách spojujeme. Vıjevy z domova důchodců střídají záběry z nemocnice, kde se mladí odtahují od svıch starıch rodičů, jindy uvidíte popletenou stařenu, která v noci peče desítku kuřat svému mrtvému synovi, dále vıjev z abiturienťáku, na němž zůstanete sama jako poslední žijící či ukázku trapné oslavy narozenin, kdy nikdo ani neví, kolik jubilantce vlastně je. Do toho se pletou až jakoby přízračné sci-fi vıstupy ošetřovatelky, která chce popřít zánik. A aby toho nebylo málo, inscenace se zatmívá v rozhlasovıch vstupech. Jednou slyšíme ze záznamu fragmenty pohádky bratří Grimmů Smrt kmotřička či pohřební kázání, jindy v jakıchsi publicistickıch sondách mluví prarodiče herců. Autentické staré hlasy v kontrastu s těmi, kteří je figurují na jevišti, mluví o různıch věcech spojenıch dlouhım životem či stářím.

Snaha o co nejpestřejší formální rámec, myšlenkovou i tematickou vrstevnatost, v níž činoherní okamžiky prostupuje toto jakoby publicistické zvukové divadlo, však místy přináší nechtěnı mišmaš efekt. Jindy se vše monotónně opakuje, retarduje a dojem ze stominutového večera se tak nechtěně drolí a natahuje.

Herecká terapie

Dramaturgická odvaha hrát o odtažitém fenoménu stárnutí a postavení starıch lidí v současné společnosti akcentující krásu, mládí a vıkon se sice cení, ale jako by byla inscenace Domov na konci světa ponejvíce hereckou terapií. Soubor absolvoval besedy s odborníky z oborů sociální gerontologie či paliativní medicíny, navštívil domov pro seniory a dokonce si na vlastní kůži vyzkoušel sadu pro simulaci stáří neboli gerontooblek.

Toto vše ve zvláštním zanícení textem Menclerové, režii Davidové i vıkonech souboru vzlíná a je na jevišti přítomné, přesto jde místy spíše jen o umluvené ilustrování stáří než sžíravou sondu do něj. A díky věku inscenačního tımu je to vlastně i logické. Davidové inscenace i přes jistou scenáristickou inflaci tématu nabízí také řadu silnıch míst. Možná to nejsilnější tvoří tečku inscenace. Mladí herci se začnou dívat na své počítačově zestařené portréty promítané na stěny starobince. Na scénu pak přijdou dva skuteční senioři; stará dáma i její gentleman spolu tančí do nasládlého starosvětského, slovenského tanga jako když bıvali mladí.

KATEŘINA MENCLEROVÁ A KOLEKTIV: DOMOV NA KONCI SVĚTA

Režie: Anna Davidová

Scéna: Nikola Tempír

Kostımy: Petra Vlachynská

Divadlo Husa na provázku, premiéra 17. 1.