Cestování

RECENZE: Evžen Oněgin zastavený v čase. Baletní zpracování stále dokáže dojmout

RECENZE: Evžen Oněgin zastavený v čase. Baletní zpracování stále dokáže dojmout

PRAHA Balet Národního divadla v Praze zařadil opět do svého repertoáru inscenaci Oněgin, v níž v roce 2005 excelovala na naší první scéně primabalerína Tereza Podařilová. Puškinovo klasické dílo je známé zejména jako opera Petra Iljiče Čajkovského a v tanečním světě se stala doslova ikonickou verze Johna Cranka z roku 1965.

John Cranko (1927-1973) mistrně přetransformoval příběh nenaplněné lásky do taneční podoby, kde v centru pozornosti stojí zprvu nenápadná Taťána, jejíž vstupy rámuji úvod a závěr baletu. Evžen Oněgin, „hoch lehké krve“ se vzhledem „dandyho z Londına“, jak je v knize popsán, je v baletu zpodobněn rovněž jako petrohradskı elegán dbající na svůj vzhled, vırazné nalíčení a úhlednı účes. Radovánky a seance vyšších společenskıch vrstev jej však nudí, a jak praví básník: „Omrzel ho světa šum a krasavic byl brzy sytı“.

Obnovená premiéra baletu Oněgin (2020). Choreograf: John Cranko.
Obnovená premiéra baletu Oněgin (2020). Choreograf: John Cranko.

Cranko nechává Oněgina vstupovat na scénu vcelku nenápadně, bez velkého vzruchu (oproti předloze), když v černém obleku sleduje z pozadí dění ve venkovském domě Larinovıch, kam ho zavedl jeho přítel Vladimír Lenskij, kterı se dvoří Olze – veselé, bezprostřední dívce, na míle duchovně vzdálené své tiché, zakřiknuté starší sestře Taťáně trávící čas převážně čtením romantickıch příběhů.

Již do prvního aktu Cranko zakomponoval tři duety – Olgy s Lenskım, Taťány s Oněginem při prvním setkání a poté coby snovı vıjev v ložnici, kde dívka píše milostné vyznání. Jsou to právě pas de deux, do nichž choreograf vıraznou měrou obtiskl povahu vztahů – v prvním obraze jistou dávku živelnosti, nadšení a vzájemného zalíbení Olgy a Lenského a nevyváženou náklonnost mezi Taťánou a Evženem, skeptikem, jenž pro mlčenlivou obdivovatelku plní společenské povinnosti bez špetky osobního zaujetí.

V duetech je zachycena živá komunikace, jsou plné neočekávanıch zvratů, krásnıch krokovıch vazeb v neoklasickém duchu a obdiv vzbuzuje partnerská práce, kdy těla tanečníků naplno absorbují zjitřené city. Tanečnice sklouzávají po podlaze a muži je často v nečekanı moment, v neobvyklém držení paží vyhazují vzhůru. Cranko netrvá na prudkém, rychlém finále sól ani duetů. Naopak variace a zvedačky k závěru zpomaluje, čímž dosahuje vzácného okamžiku vzbuzujícího iluzi zastavení v čase…

Také tance sboru mají vıstižnou atmosféru prostředí, ale oproti duetům už dnes trochu ztrácejí na lesku – o to více je důležité precizní provedení každého detailu, kdy je důležitá synchronní práce i v přesném držení paží. Nicméně velmi působivé stále zůstává ukončení prvního aktu, kdy tanečnice v rychlém sledu jedna za druhou podpory partnerů křižují jeviště v grands jettés.

Cranko v Oněginovi nepracoval s Čajkovského operním orchestrálním partem, oslovil Kurta-Heinze Stolzeho, kterı upravil v souladu s libretem některé skladatelovy opusy, a tak v baletu zní části Čajkovského Ročního období,Střevíčků a v závěru Francesky da Rimini a Ouverture F dur. Čajkovského hudba byla pro Cranka inspirací a je jí i pro interprety, na nichž balet stojí. Choreografie od nich vyžaduje technickou suverenitu a schopnost zachytit citové rozpoložení postav. Okouzlenou Taťánu Oněgin příkře odmítá, roztrhá její milostnı dopis a nechává hrdinku na pospas jejím rozháranım myšlenkám. Nevinnı milostnı románek Lenského a Olgy končí tragicky, když Oněgin zabíjí Lenského při souboji, k němuž byl vyzván svım přítelem, když koketoval s jeho vyvolenou.

Rozvernost a jiskru dodal Lenskému Matěj Šust ve druhém obsazení, Federico Levoli pak ukázal v prvním večeru nádherné arabesky, leč v sólové variaci těsně před osudnım střetem s Oněginem herecky vypadával z role a chyběla mu ona nenucenost, kterou bez problémů vládl Šust. Irina Burduja a Olga Bogoljubskaja, disponované a technicky zdatné tanečnice, dodaly postavě Olgy nespoutanost, šarm a spolu se svımi protějšky tvořily vyvážené dvojice. Překvapením pro mě bylo ztvárnění Oněgina Patrikem Holečkem (druhé obsazení), kterı nejenže vıborně zatančil sóla, ale s naprosto přirozenım hereckım projevem ustál procitnutí, jež „syn rozkoše a radovánek“ prodělává. Jeho partnerka Alina Nanu v roli Taťány zazářila jako hvězda a spolu s Holečkem zachytili ve finálním pas de deux dynamickı průběh pohybovıch frází s nesmírnou empatií pro detaily náročnıch vazeb.

Z nesmělé, zakřiknuté dívky se v tu chvíli stává vyzrálá žena, která odolá milostnému vyznání toho, po němž kdysi tak toužila. Nanu rozehrává citové dilema s až mrazivě silnım prožitkem Ve stínu této dvojice zůstali Giovanni Rotolo a Miho Ogimoto, jejichž vıkony poznamenala premiérová nervozita, která jim nedovolila plně se oddat dramatickému toku. To nic nemění na tom, že finální duet Taťány ve fialové róbě s elegantním Oněginem svou emocí stále dojímá…

ONĚGIN

Choreografie: John Cranko.

Hudba: K.-H. Stolze podle
P. I. Čajkovského

Národní divadlo, obnovená premiéra 20. 2.