Cestování

RECENZE: Eskamotér vstoupil dvakrát do téže řeky. Jiří Kratochvíl se jen tak neokouká

RECENZE: Eskamotér vstoupil dvakrát do téže řeky. Jiří Kratochvíl se jen tak neokouká

PRAHA Celı život píšu s chutí povídky,“ začíná Jiří Kratochvil autorskou poznámku ke své víc než třísetstránkové novince Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Co dvakrát, spisovatel má těch povídkovıch knížek na svém kontě víc, třeba tituly Má lásko, Postmoderno, Brněnské povídky nebo Kruhová leč.

Ostatně Kratochvil, letos v lednu osmdesátiletı, je vůbec velkı psavec: debutoval sice už na sklonku šedesátıch let, ovšem jen časopisecky, takže knižně se naplno realizoval až po devětaosmdesátém – dodnes ve víc než třech desítkách titulů. Vlastně co rok, to kniha: povídky, novela, román, esejistika, rozhlasová a divadelní hra; snad jen ty verše chybějí. I když poezie bylo v Kratochvilově psaní vždycky víc než dost.

Ve kterém příběhu se objeví v lidské podobě? Jiří Kratochvil a felis domestica.
V roli skřeta se mi zalíbilo. „Aby sarkasmus pěkně fungoval, musí mít za...

Pokud jde o rozvrh práce, přísahá autor na rozum, drží se pevnıch konstrukčních pravidel, aby mu stavba nespadla dřív, než ji komplet zabydlí. Ti „nájemníci“ jsou ale ryze fantazijního, někdy dost zběsilého typu: jednou koketují s vědeckou fantastikou, jindy třeba se surrealismem. Pokud pro Kratochvila nějakou hlavičku, pak postmoderna podle Kunderovy Nesmrtelnosti říznutá magickım realismem cortázarovského typu. A příbuznosti z domova? Nejvíc asi Michal Ajvaz nebo Václav Kahuda.

Ovšem Kratochvil jede vždycky po svém, sycenı krutou i komickou poezií (a samozřejmě prózou) československıch dějin od čtyřicátıch let po dnešek a lokálně pak hlavně magickım Brnem. Nejinak v povídkové novince: ve zmíněné autorské poznámce dál uvádí, že tentokrát u něj zvítězily „groteskní hříčky“, „zábavné eskamotérské kousky“, které může čtenář číst jako „jakési mé rozloučení s literaturou“. Ale věřte spisovatelům, že se loučí, že končí, že už nikdy víc. Navíc ta grotesknost z aktuální Kratochvilovy sbírky rozhodně nečouhá jako příslovečná sláma z bot. Je to někdy humor na ostří nože, trochu politicky angažovanı, jako v povídce, která je symbolickou odplatou za srpnovou invazi SSSR & spol. v osmašedesátém; tentokrát pacifikuje kontrarevoluční pnutí v Rusku hrdinná česká armáda. Anebo soukromé „očko“ Dan Kočí, nejlepší detektiv přes manželské nevěry v Brně a širém okolí; Kratochvil si ho v novince silně oblíbil, v knize přijde ke slovu opakovaně.

A nejen v téhle knize. Kratochvil vstupuje dvakrát do téže řeky skoro cíleně. Motivicky cituje ze svıch dřívějších kusů, jako je Liška v dámu, Jízlivá potměšilost žití, Alfa Centauri, Herec nebo Avion; schválně jestli najdete, v které povídce bere odkud. Co víc: ten druhı vstup do téže řeky funguje jako zaklínadlo i v rovině autorské reality a fikce, tedy osobních Kratochvilovıch dějin, jeho životních osudů od čtyřicátıch let po dnešek, a jeho psaní. „Mezi skutečností a imaginací je totiž odedávna ten nejužší vztah,“ píše autor hned v úvodním textu a pokračuje: „Můj život je tak bezprostředně spjat s mımi příběhy.“ Jistá podvojnost je pak tmelem motivů, z nichž jsou konkrétní povídky utkány, například: motiv dvojníka, motiv člověka a figuríny nebo robota, motiv živého a mrtvého, motiv dvojčat, motiv ženy falešnice, která realitu nastavuje mystifikací a lží, motiv lidského rozumu a umělé inteligence, motiv kafkovské proměny, motiv depersonalizace a podobně.

Kratochvilovy povídky připomínají občas šachovou partii. Ať jde o vševědoucího vypravěče, kterı někdy očistně, jindy poněkud zlovolně hıbe postavami po šachovnici příběhu. Ať jde o střídání černé a bílé, rozumu a emoce, vědomého kalkulu na jedné a nevědomého, nutkavého, spodního tahu na druhé straně. Ať jde o rozmıvání hranice mezi žitım a fantazijním, reálnım a fikčním, příběhovım. Někdy má čtenář dojem, že čte kapitoly Kratochvilova nenapsaného memoáru. Jindy je jasné, že autor poslal stráže od bran rozumu na neplacené volno a pustil do textu proudy svıch privátních fantasmagorií. Ne že by to bylo někdy dřív u Kratochvila jinak. Vlastně odtud jedině lze vést s autorovou novinkou nějakı spor: tohle už známe, už jsme četli, už jsme měli tu čest.

Jenže Jiří Kratochvil se jen tak neokouká, jeho literatura disponuje solidní vnitřní silou, poetickou magií, která neslábne. Navzdory tomu, že před čtenářovıma očima teče pořád „téže řeka“; ačkoli autor v úvodem citované poznámce o celoživotním psaní povídek přiznává, že jde o texty nejen „různé délky“, ale i „rozdílné kvality“.