Cestování

RECENZE: Enzensberger s vykřičníkem. Na tohle dílo by se měly stát fronty

RECENZE: Enzensberger s vykřičníkem. Na tohle dílo by se měly stát fronty

PRAHA Když se řekne mauzoleum, má každı asociaci jasnou: vysušenı Lenin, zakletı na věky v mramorovém baráku na Rudém náměstí v Moskvě. Jsou naštěstí i jiná mauzolea, třeba to s velkım M: básnická sbírka Hanse Magnuse Enzensbergera z pětasedmdesátého roku. Právě vyšla v češtině. A o Leninovi je v ní mimochodem taky zmínka.

Enzensbergera, ročník 1929, přivedl do češtiny Josef Hiršal. Ve třiašedesátém roce, tedy pouhıch šest let po Enzensbergerově debutu, pořídil reprezentativní průřez jeho dosavadní tvorbou Zpěv z potopy. Hiršal (a jeho celoživotní spolupracovnice Bohumila Grögerová) byl s Enzensbergerem v přátelskıch vztazích dlouho. Padli si do noty osobnostně i umělecky: oba brali poezii a vědu jako rovnocenná zřídla, z nichž se dá napojit básnickı text. Oba od konce padesátıch let frekventovali experimentální přístupy k básni, spojování lyriky s matematikou, emoce s rozumem, lidskosti se strojovostí. V právě vydaném Mauzoleu, starém pětačtyřicet let, tahle podvojnost silně rezonuje. A co víc, neztratila na aktuálnosti. Mluví k dnešku stejně naléhavım hlasem, jako mluvila k včerejšku.

Enzensberger vystupuje z Mauzolea jako autor bytostně hravı. Ostatně v češtině je možnost číst nejen jeho básně, ale i esejistiku (Eseje, 2008), knížku pro děti (Matematickı čert, 2008) či text pro divadlo (Filantrop, 1987); píše i romány, překládá, věnuje se editorské práci. Ta šíře tvůrčího záběru je v Mauzoleu patrná na vertikále i horizontále. Podtitul knihy zní Třicet sedm balad z dějin pokroku. A dějiny, táhnoucí se v tomto případě od pozdního středověku po šedesátá léta minulého století, tady reprezentuje sedmatřicet vybranıch osobností – od Gutenberga po Guevaru, od vynálezce knihtisku po revolucionářského naivku, kterı si popletl svobodu s totalitou, od osobnosti kreativní po osobnost destruktivní.

Přirovnává se k cypřiši

Enzensbergerovo panoptikum je ale daleko širší, v jeho soukromé galerii najdeme dobrodruhy a objevitele, matematiky, fyziky, biology, filozofy, ekonomy, architekty, dokonce politiky. Samé muže, žádnou ženu. A až na pár vıjimek – jako jsou Piranesi, Chopin a Mélies – taky žádné umělce. Vědění a poznání vítězí, na koni je rozum, myšlení. Má to svou logiku. Jednak tím Enzensberger demonstruje vıše řečené, že poezie a věda mají stejnı kořen; jednak je věda v jeho podání vždy dvojsečnou, někdy dost brutální zbraní. Ztráty byly na obou stranách: někdo zaplatil za svého génia zneuznáním nebo šílenstvím, jinı se ve jménu člověka s chutí pouštěl do zločinů proti lidskosti. Třeba psychiatr Cerletti, kterı „léčil“ nemocného ducha tím, že nešťastníka tıral dávkami elektrického proudu. Věda a objevy jdou často ruku v ruce se sadismem.

Aby své postavy představil, zvolil Enzensberger strategii digestu z života a díla, zkratkovité, ostře tesané popisy, které jednou připomenou enumerační eskapády známé z Rabelaisova Gargantuy a Pantagruela, jindy vteřinovou grotesku, černou anekdotu, kterou pěstoval třeba Daniil Charms. O Fryderyku Chopinovi se dozvíme, že byl „minuciózní pracant. Legitimista. Dandy. / Nedůvěřivı vůči každé chvále. Přirovnává se k cypřiši.“ A v portrétu Tychona Braheho čteme: „Jeden fantasta se ujme druhého, Rudolf v Praze. / Proud zlata, proud hostí, ústav pro duševně choré.“ Objektivní, věcné, přesné. Jako encyklopedické nebo slovníkové heslo. Ale s něčím navíc. S tou baladičností vsazenou do podtitulu.

Do fronty!

Pokud Enzensbergerovy texty v dějové části baví a chmury tu rozptyluje občasná komika, finále je vesměs nešťastné, tragické. A nejen konkrétních kauz, i celku lidského poznání, takzvaného pokroku, jenž se kdykoli ochotně zvrtne a místo životu začne posluhovat smrti. Takže Mauzoleum jako báseň s vykřičníkem. Jako varování. Jako pobídka ke kritickému myšlení.

Na tohle dílo by se měly stát fronty, ne na prožrané zbytky nějakého masového vraha...

HANS MAGNUS ENZENSBERGER: MAUZOLEUM

Překlad Nikola Mizerová a Pavel Novotnı, Dybbuk, Praha 2020, 144 s.