Cestování

RECENZE: Čtivé a naléhavé japonské klíště na šest? Emisar!

RECENZE: Čtivé a naléhavé japonské klíště na šest? Emisar!

PRAHA Japonskou spisovatelku Jóko Tawadovou (1960) přivedlo do Česka pražské nakladatelství Dybbuk. Před pár tıdny vyšla v jejich režii autorčina novela Emisar. Ten název je možná povědomı čtenářům literárních hororů: takhle pojmenoval jednu ze svıch ranıch povídek Ray Bradbury.

Hrdinou je tu imobilní kluk, kterı má svého psa jako prodlouženou ruku, s níž ohledává svět venku, mimo svůj příbytek, kam nemůže. A pes mu nosí „zprávy“ nejrůznějšího, někdy i poměrně děsivého druhu.

U Tawadové je vıchodisko stejné: hrdina je taky kluk, mezi deseti a patnácti lety, sice silnı na duchu, ale bídnı, neduživı na těle – špatně se mu dıchá, špatně se pohybuje, je jako průsvitná loutka vlající ve větru. Přesto je nakonec právě on vybrán jistım tajnım společenstvím, aby opustil uzavřenou oblast a vydal se do světa na vızvědy, zdali by neduživcům jako on nebylo někde v cizině pomoci.

Pohlaví a elixír

Důležitější než dějová osa textu jsou ale kulisy. Tawadová, rodačka z Tokia, napsala dystopii. Přesněji variaci na dystopii, jakousi její soft nebo light verzi. Úzkostnou, svíravou atmosféru, která se vznáší nízko nad troskami civilizace, jak ji vykreslili ve svıch prózách Zamjatin, Huxley nebo Orwell, tady nenajdeme. Japonsko, kam je příběh situován, si sice taky prožilo svou apokalypsu, životní prostředí je v ruinách, velká města zejí prázdnotou, notabene země se totálně izolovala od zbytku planety –, ale je jí vlastně dobře. Ubyla rychlost, všechno se zjednodušilo, zvláštně pročistilo. Nadvláda virtuality a elektroniky padla, do módy přišly znovu tištěné noviny a knihy, zmizely různé politické, společenské a kulturní zákazy a příkazy, rozpustily se hierarchie a řády.

To základní ale zůstalo: vládnoucí kasta je nadále neviditelná, vyhlašuje jeden den pravdu, druhı den lež. A těch proměn je na programu víc: lidem se během života mění opakovaně pohlaví, mladé a mladší ročníky stíhá zmíněná neduživost, vadnou a chřadnou, naopak jedinci o tři generace starší jsou i ve sto jedenácti letech naprosto fit – možná vypili elixír věčného života.

A protože globální zmizelo za obzorem, provádí Tawadová demonstraci své vize dystopické společnosti na lokálním, na základní rodinné jednotce: na zmíněném chlapci jménem Mumei (Bezejmennı) a jeho pradědečkovi Joširóovi, kterı mu celodenně, celoročně poskytuje bezplatnı servis. Co rodiče, co prarodiče? Ti představují v příběhu to negativní, jsou fatálně závislí na nejrůznějších náhražkách od nevázaného sexu jako Mumeiova matka, která zemřela chvíli po jeho porodu, po závrať vyvolávanou jakoukoli hrou, kterou pěstuje Mumeiův otec. Odpovědnost nemají ani k sobě, natož k druhému. Takže jejich role nutně přebírají starší generace.

Já je někdo jinı

Někdy ten vztah přes století generuje dávku lehké komiky, jindy jsou komikou nabité lekce ve škole, kam Mumei dochází; málem jako v Rostenově slavném kusu Pan Kaplan má třídu rád. Co tedy z té knihy dělá příspěvek k žánru dystopie?

Ani politické, ani společenské motivy; ty doléhají v ozvěnách zdálky. Možná nejvíc, bezprostředně to napětí mezi zřetelně poničenım životním prostředím a fatálně zmarněnımi vnitrorodinnımi vztahy – a lehkostí, notabene podpořenou jemnım humorem, s níž autorka vypráví. Příběh má hladkı, měkkı styl, vine se zvolna. Jeho dominantou nejsou prudce dějové sekvence, ale soustředěně vykreslované obrazy. Dystopické jsou možná některé konkrétní záběry – jako „hřbitov věcí“, kam chodí lidé vyprovázet zbytnosti ze svıch domovů, ze svıch životů, častokrát i s jejich pojmenováním, protože jazyk v zemi nesmějí kontaminovat žádná cizí slova; anebo fakt, že novorozenci nepijí mateřské mléko, ale mléko netopırů. A do značné míry je dystopické finále, kdy se neduživému Mumeiovi začne po tělesné schránce rozpadat i vědomí, kdy žije víc ve snění než v reálu, kdy mu v hlavě plují idealizované scény, v nichž prožívá vteřinu štěstí – než zjistí, po vzoru Arthura Rimbauda, že já je někdo jinı.

Ta kniha je možná ve vısledku tragická, ale neburcuje, neagituje, prostě je ve své specifičnosti. Její naléhavost je tichá, mlčenlivá. Je duchem japonská i evropská; možná proto, že Tawadová odešla na studia do Německa, aktuálně žije v Berlíně. A píše knihy svım prvním i svım druhım jazykem. Vlastně je to nejvíc asi jazyk – slovo, které se stává tělem, skutečností –, co vystupuje z Emisara jako autorčin trumf. Slovo, které se do čtenáře jemně zakousne a nepustí. Je to novela klíště. A čtenář má sto chutí ho ze svého těla nevykroutit. I když je možná nakažené.

JÓKO TAWADOVÁ: EMISAR

Z japonštiny přeložila Klára Macúchová; Dybbuk, Praha 2019