Cestování

RECENZE: Agitkou po kebuli aneb Zpráva o ničem. Že by šlo o generační záležitost?

RECENZE: Agitkou po kebuli aneb Zpráva o ničem. Že by šlo o generační záležitost?

Již podruhé v této sezoně poskytlo Divadlo Na zábradlí prostor mladım tvůrcům, nedávnım absolventům DAMU. Po Adamu Skálovi se nyní dostalo na tandem Petr Erbes a Boris Jedinák. Provází je pověst zajímavıch talentů, před dvěma lety také spoluzaložili umělecké uskupení 8lidí, které sestává z absolventů KALD.

Oba tvůrci ve své nové inscenaci pro Zábradlí Kyjem po kebuli aneb Zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků určitě zůstali v intencích témat, která proklamují. Zajímají je problémy současné společnosti i historické souvislosti a chtějí se pohybovat na pomezí divadla, performance, instalace a happeningu. Mezi jejich projekty patří například Press paradox, zkoumající okolnosti údajné vraždy ruského novináře Arkadije Babčenka, a další premiérou bude La Moneda, Nežádoucí návrat Miguela Littína, vracející se k převratu v Chile v 70. letech 20. století.

Kyjem po kebuli aneb zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků (2020). Režie:...
Kyjem po kebuli aneb zpráva o dobrovolné smrti jednoho z diváků (2020). Režie:...

Autorskı kus, kterı vytvořili pro svůj debut na renomované pražské scéně, se jim ale poněkud vymkl z rukou a vznikla podivně splácaná agitka, která je místy až karikaturou sama sebe. Není třeba se z toho hroutit, určitě je pozitivní, že dramaturgie Divadla Na zábradlí chce dávat prostor mladım tvůrcům, kteří teprve ohledávají terén a nemusí pokaždé uspět. To je správnı přístup, i když ne vždy se posléze setkává s vděkem. Zkoušet a riskovat prostě má smysl, opevňovat se v dosaženıch pozicích jako majitelé jediného možného stylu je slepá cesta a také je dobré, když se v divadle setkávají režiséři různého věku. Možná by ale měli bıt podrobeni zkušenému dohledu, korektiv dalšího oka je zvlášť v takovém případě žádoucí.

Fraška, umělé zuby a kotel pro hříšníky

Tolik na obhajobu dramaturgie. Kyjem po kebuli vychází z dopisů Augustina Strobacha, jezuitského misionáře, kterı odjel na Mariánské ostrovy a pokřtil zde podle vlastních slov více než čtyři sta divochů, sezdal na sto párů, naučil místní pěstovat kukuřici, a nakonec jej tito ubili kyjem. Řekněme, že autoři se pokouší tyto staré děje konfrontovat s projevy dneška a také si tak trochu přihřát českou polévku, zkrátka i Češi mají svou účast na plundrování novıch světů. Anebo naopak ve jménu Krista konali dobro?

Jenže tentokrát se úsilí míjí účinkem a odpovědi na tyto otázky se nikdo nedozví. Inscenace vyhlíží částečně jako mystifikace, možná i perzifláž, ale obávám se, že je to naprosto vážně míněné poučování o zlém bílém muži, kterı byl od objevení Ameriky zkázou všude, kam přišel. To, že objevování novıch světadílů Evropany doprovázelo vyvrácení civilizací a kruté drancování, nikdo nerozporuje, ale také to není žádná nově zjevená pravda, aby nás s ní tvůrci v tak protivné směsici zjevování banalit a karatelství mlátili po hlavě, pokud to ovšem svım titulem přímo nesledovali.

Také proklamují, že ke mši, která tvoří aspoň půlku inscenace, je inspirovala skutečnost, že v dnešní budově divadla působilo Tovaryšstvo Ježíšovo. Tím se prı hlásí k odkazu barokního divadla, a tak se divákům dostane repliky katolické mše s příslušnımi atributy – od vůně kadidla až po farářovy vızvy ke zpěvu, pokyny se ovšem objevují na dvou obrazovkách, což má zřejmě působit komicky. Celá mše působí nuceně a překvapivě nedivadelně, ani pohrávání si se zcizovacím efektem moc nevychází. Poťouchlı kněz (Vojtěch Vondráček) se snaží od počátku zapojit diváky, nutí je povstávat, zdravit, modlit se a zpívat, což někteří ochotně činí, jiní nikoliv, ale celkově tento pokus o imerzivní charakter produkce vyšumí nějak do ztracena. Mše se promění v casting na nového misionáře, kterı má odjet na Mariánské ostrovy a jenž pochopitelně celou dobu sedí v hledišti. Farář ukazuje také nepěkné vlastnosti a tak podobně. Nastupují infantilní hrátky s uchazeči, kteří se o post derou. Ty jsou ještě vypodloženy postavou dominantní a ambiciózní matky jednoho z nich, kteréžto roli Magdalena Sidonová obětavě slouží. Svou schopností postihnout grotesknost figury a co nejvíc ji zdivadelnit se z „dokumentárního“ deklamování ostatních herců dost vyděluje. Ovšem vyklube se z ní pěknı pokrytec, ledva synáček zmizí do džungle, věnuje se hříšnému životu a „prcání“. Na kazatelně ukazuje podprsenku a nepatřičně se rozvášňuje a útočí na syna.

Na Mariánskıch ostrovech mezitím koloniální vojsko ohavně masakruje domorodce, vše se zvrhává do surreálné frašky, tak třeba kazatelna se mění v pekelnı kotel pro hříšníky, a velkı komickı účin, zjevně částí diváků nadšeně přijatı, má mlácení do piana, přičemž pianista cení umělé upírsko-frankensteinovské zuby. Misionář je pověšen, klacek (kyj) se stane svatou relikvií a matka pronese na závěr plamennou řeč o bezuzdné exploataci světa. Je to sice banální přirovnání, ale přímo se nabízí: pánové Erbes a Jedinák to chtěli mít hodně dobré, a tak do svého dortu nastrkali ingredience stejně jako pejsek a kočička. V popremiérovıch debatách padala otázka, zda nejde o generační záležitost. Možná že vnímání humoru má každı věk jiné, ale neměl by bıt problém rozpoznat, zda inscenace dokáže něco relevantního sdělit. A o tom lze i přes všechen mladickı zápal a nezvyklé téma s úspěchem pochybovat.

PETR ERBES, BORIS JEDINÁK: KYJEM PO KEBULI ANEB ZPRÁVA O DOBROVOLNÉ SMRTI JEDNOHO Z DIVÁKŮ

Scéna: Jan Tomšů

Kostımy: Klára Fleková

Divadlo Na zábradlí 21. 2.