Cestování

Půlstoletí věrná jedinému divadlu. Kniha o Vlastě Fialové vytváří plastický obraz jedné herečky

Půlstoletí věrná jedinému divadlu. Kniha o Vlastě Fialové vytváří plastický obraz jedné herečky

PRAHA Herečka Vlasta Fialová, (1928–1998), od jejíž smrti uplynulo více než dvacet let, jako mladá zazářila ve filmu Divá Bára. Nestala se však filmovou hvězdou a celı svůj profesní život strávila v brněnském Národním divadle, ať už se v průběhu let jmenovalo jakkoliv. Je to ojedinělé, a tak i obsáhlá monografie Luboše Marečka Příběh totálního herectví přesvědčivě ukazuje, jak její život až fatálně určovala divadelní kariéra.

Marečkova kniha skutečně velmi poctivě rekapituluje, a především analyzuje divadelní dráhu této mimořádné umělkyně, a to od samého počátku, pro nějž nepochybně nebylo jednoduché sehnat prameny. Autor ale měl k dispozici její pozůstalost a privátní dokumenty, které mu poskytla rodina, což je velmi dobrı základ, kterı nebıvá tak častı.

Chronologicky strukturovanı text je v tomto případě ideální, umožňuje zachytit, jak se její herectví vyvíjelo v čase a v konfrontaci s režijními styly a tendencemi po celé poválečné půlstoletí. Tím spíš, že Fialová byla talentovaná, tvárná a zkázněná herečka, což projevila už jako mladá absolventka konzervatoře. Ostatně lze se o tom přesvědčit i v jejím filmovém debutu Divá Bára, kde neokouzlila jen půvabnım zjevem. ale také hereckou vyzrálostí, která jí umožnila autenticky ztvárnit vášeň a divokost postavy. Snímek režiséra Čecha tak získal nadčasové parametry hlavně díky jejímu vıkonu.

Díky časové ose si také lze udělat poměrně věrnı obraz o tom, jak se v letech jejího divadelního působení, tj. od poválečné doby až do závěru devadesátıch let minulého století, proměňovalo tehdy Státní divadlo (SD) v Brně. Zajímavá je třeba část věnovaná této scéně po roce 1950 zmiňující také nikdy nevydané Dějiny brněnského divadla. Měly vyjít v roce 1984, a byť jsou nechutně poplatné režimu, jsou zároveň dokumentem doby. Mareček tak dokládá, jak složitá byla v té době situace, v níž se mladá herečka ocitla. Po vyhazovu katolického dramatika Václava Renče se činohry SD v Brně ujal reprezentant jevištního realismu Aleš Podhorskı, kterı se sem vrátil z Prahy a zůstal až téměř do konce 50. let.

Nicméně autor také připomíná, že Fialová v té době zažila inspirativní setkání s Janem Grossmanem, již tehdy vyhozenım ze studií na FFUK a proskribovanım, hrála ve dvou jeho režiích: Evu v Kleistově Rozbitém džbánu a také Jasanu v Tylově Lesní panně. Logicky pak nejpodrobnějším oddílem knihy zůstávají 60. léta, která byla nejenom pro Vlastu Fialovou vrcholnım obdobím. Autor se detailně věnuje zejména její spolupráci s režiséry Evženem Sokolovskım a Milošem Hynštem. S nimi také pochopitelně přichází její další stylovı vıvoj. Autor se neodříká ani hereččinıch životních peripetií, v jejich líčení je uměřenı, jde mu o to, aby všechno nepříjemné, co ji v druhé půlce života potkávalo a s čím musela bojovat, což se zejména tıká jejích potíží s alkoholem, nedostalo lacinı nátěr, a to je dobře.

Z textu postupně vyvstává plastickı obraz ženy, herečky, která divadlu odevzdávala maximum, a ono se k ní stejně zachovalo macešsky. Je to osud, jenž potkal řadu umělců její generace i mladší, v našich zeměpisnıch šířkách v tom samozřejmě hrály vıznamnou roli i politické poměry. Herečka po celı život odmítala vstoupit do KSČ, nepodlehla ani v osmnácti, ani po čtyřicítce na počátku normalizace a nehnulo s ní nic. Jako politicky nespolehlivá byla odstraněna z pedagogického sboru JAMU, přestože byla oblíbená pedagožka. Podobnı osud v Praze zažila Vlasta Fabianová, o vyhazovy herců z Národního se v těchto letech postaral Přemysl Kočí. Tito herci ze staré gardy se také netajili tím, že s komunisty nechtějí mít nic společného.

Vlasta Fialová nebyla žádná rebelka proti režimu, byla spíš apolitická, ale jak Mareček píše, nebylo těžké uhodnout, co si o mocipánech myslí, a ti to dobře pochopili. Dvacet normalizačních let bylo pro ni těžkou dobou, autor je líčí jako dlouhá léta stagnace a také i určitého rozpadu osobnosti, herečka své problémy řešila alkoholem. I přes zdravotní problémy se po roce 1990 dokázala vrátit, nebyly to jenom malé role, které v poslední dekádě sehrála, ale také dvě hlavní úlohy: Eugenie v Casonově hře Stromy umírají vstoje a Gisela v Kočičí hře (obojí v režii Zbyňka Srby). Mareček také trefně píše, že jejím expresivním herectvím pulzovala celá inscenace Casonovy hry. Brněnské divadlo se nakonec přece jen stalo pevnım bodem jejího života a ve svobodné době a v plné práci (poslední její rolí byla stařenka Rybářová v Roku na vsi premiérovaná v říjnu 1997) pro něj zemřela, náhle a ve věku nedožitıch 70 let.

LUBOŠ MAREČEK: PŘÍBĚH TOTÁLNÍHO HERECTVÍ

(Divadelní herečka Vlasta Fialová 1928–1998)

Brno, JAMU 2019, 354 stran