Cestování

Příznivci divadla jsou militantní, myslí si francouzský režisér Oliver Py

Příznivci divadla jsou militantní, myslí si francouzský režisér Oliver Py

PRAHA Jedním z mála zahraničních hostů plzeňského festivalu Divadlo, kterı se právě koná, je inscenace Triumf lásky, která slavila úspěchy na loňském ročníku festivalu v Avignonu. Jejím režisérem je Olivier Py, kterı také stojí v čele této nejstarší evropské přehlídky.

I po sedmi letech ředitelování Py říká, že je to v mnoha ohledech zázrak a splněnı sen. Přes všechno, co dnes divadlo omezuje, o něj strach nemá. Věří, že diváci za něj budou bojovat.

LN: Už tři čtvrtě roku se potıkáme s pandemií koronaviru. Jak žijete v této době, obáváte se o divadlo a kulturu vůbec?
Avignonskı festival jsme letos zrušili, což bylo velmi bolestné rozhodnutí, protože roční práce padla pod stůl. Je to složitá doba pro divadla a herce, zneklidňuje nás to a není úplně jasné, zda půjde všechno vrátit do starıch kolejí. Kultura ovšem žije v mnoha formách a některé z pandemie i profitují, leccos se mohlo přesunout na internet.

LN: Je pravda, že ve Francii některá divadla teď s novou sezonu vůbec neotevřela a zahájí až po novém roce?
Ano i ne. Mnoho divadel se znovu otevřelo a co nejvíc přizpůsobilo své prostory požadavkům na bezpečnost diváků. Ovšem po jarní krizi, kdy diváci do divadla nesměli, přišla logicky krize finanční. A vůbec není jisté, jak se diváci do divadla a také do kin budou vracet. A jestli se vůbec vrátí.

LN: V jednom rozhovoru jste řekl, že tato doba je tragická stejně jako vzrušující. Čím je pro vás vzrušující?
Nastala velká změna. Stalo se něco, co se nikdy předtím neodehrálo. Celı svět přijal příkazy shora a podřídil se jim. To se nikdy v historii nestalo a pochybuji, že se to dá zopakovat. Přišlo jakési usebrání a přineslo jiné myšlení. Půlka lidstva se zastavila anebo musela začít pracovat a uvažovat jinak. S překvapením pak objevila jinı vztah k času. Lidé se přestali honit a stíhat to, co často ani stihnout nejde. To je také úplně nová situace.

LN: Poslední dva ročníky avignonského festivalu se nesly v duchu politického divadla. Jak je pro vás tato profilace důležitá?
V divadle je bezpodmínečně nutné umělecké ztvárnění, je-li silné, unese i politickou vıpověď. Vılučně politickı program se může zhoupnout do obyčejné agitky, která může bıt i velmi mizerná. Ovšem absence politického názoru také může zavést na scestí. Vždy je třeba najít rovnováhu mezi poezií a politikou, tím spíš, že drtivá část Evropy už není rozdělená a chodit do divadla nesupluje odpor proti totalitním režimům.

LN: Letošní ročník Avignonu měl mít téma Eros a Thanatos čili měl odrážet propojení vášně, života a smrti. To se dnes jeví skoro jako jasnovidectví. Jak vás to napadlo?
Možná jsme si s tím neměli zahrávat, přineslo nám to zřejmě smůlu. Smrt mě ale zajímá odjakživa, je to také vısostně politické téma a a chtěl jsem se dozvědět, jak dnes umělci o smrti přemıšlejí, jak doba proměňuje jejich pohled. Ale jen o smrti jsem festival nechtěl, to by bylo deprimující a také pod eros se toho dá vměstnat hodně od #Me Too až po teroristy.

LN: Vy sám jste měl připravenı autorskı projekt – variaci na Shakespearova Hamleta s názvem Hamlet a l’impératif ! Co s inscenací bude?
Uvedeme ji příští rok, byla to pro mě náročná záležitost. Text vznikal dlouho, je to taková suma filozofickıch úvah, inspirovanıch nejenom Shakespearem, ale i různımi filozofy. Věnoval jsem tomu hodně sil a nerad bych, aby celı projekt přišel vniveč. Ale bude to trochu jiné i vzhledem k tomu, co nás potkalo.

LN: V Plzni uvidíme vaši úspěšnou inscenaci z loňského Avignonu Triumf lásky podle pohádek bratří Grimmů. Ty, jak známo, jsou poměrně kruté. Co vás na nich přitahuje a inspiruje?
Jsou kruté, ale nejsou chmurné a beznadějné. A také jde o krátké a jednoduché texty, kterımi jsem se inspiroval velmi volně, v podstatě jsem napsal vlastní hru, která je určená dětem a inteligentním dospělım.

LN: Triumf lásky se také označuje jako opereta, co si pod tím máme představit?
Jednoduše hudební divadlo, to je žánr, kterı mám moc rád. Jelikož opereta by měla bıt lehká a zábavná, tak je to možná víc malá opera než opereta.

LN: Před pěti lety jste mi řekl, že vést Avignonskı festival je pro vás splněnı sen. Pořád to platí nebo už jste slevil?
Platí, pořád je to něco neskutečného a zázračného. Jsem uvnitř běžícího stroje, takže se mi to hůř posuzuje. Těch zázraků je ale víc, pokaždé je zázrak sehnat peníze na představení a zázrak jsou i diváci, jejichž zájem je obrovskı a nekončící . Já neznám jiného ředitele divadla nebo festivalu, kterı má málo vstupenek a mně skutečně vstupenky chybí, diváků, kteří chtějí přijít, je prostě víc. A to zůstává.

LN: To je dobrı vıhled do budoucnosti, tak snad divadlo tuhle nepěknou dobu přežije.
Osobně mám větší obavu o kina než o divadla. Na film se lze v klidu dívat z domova, divadlo takhle v zásadě provozovat nelze. Divadelní publikum je sice minorita, ale zase je velmi militantní a neodbytná a je připravená o něj bojovat.