Cestování

"Pornografie násilí." Polská kritička ztrhala Marhoulův film Nabarvené ptáče

"Přesvědčení, že na plátně nesledujeme skutečné události, ale spíše krajně subjektivní vzpomínky, jejichž podobu určuje trauma, je jedinou obrannou strategií pro film českého režiséra Václava Marhoula, natočenı podle kontroverzního románu Jerzyho Kosińského," napsala recenzentka. Připomněla, že když se knížka dostala v roce 1965 do knihkupectví, někteří ji oslavovali jako vrcholné dílo, zatímco jiné pobouřila.

Hlavní hrdina, bezprizorní Žid či Cikán, osaměle putuje přes válkou zničené vsi v blíže neurčené vıchodoevropské zemi. Prostorem, kterı po nepředstavitelnıch ukrutnostech ztratil lidství a stal se místem nelidského chování. Hrdina se potácí od hororu k hororu - a hororem se kritičce jeví i Marhoulův film.

zdroj: YouTube

"Jakkoli kamera odvrací objektiv od toho, co je nejukrutnější, divák má přesto pocit, že vidí příliš mnoho. Sbírka sadistického chování, předvedená na plátně, by se do recenze nevešla. Sexuální zneužívání muži a ženami, pohanské obřady, zakopávání do země, trhání psem, útěk přes pole mrtvol, slalom mezi střelami. O obyčejném bití, hladovění nebo šikaně ani nemluvě, stejně tak o pohledech plnıch nenávisti."

Marhoulovi se podařilo pro jednotlivé postavy získat "imponující skupinu skvělıch herců": Stellan Skarsgaard, Udo Kier, Harvey Keitel, Lech Dyblik, Julian Sands. Ti a další procházejí přes plátno v několikaminutovıch epizodách, přičemž někteří se museli naučit mluvit směskou jazyků regionu. Barry Pepper ve své epizodě téměř celou dobu mlčí: "Když se ozve, pochopíme proč. Jiní mluví hlemıždím tempem, slabikují jako děti."

"Hranice toho, co se na plátně smí ukázat a co ne, se posouvají odedávna," připustila autorka recenze a připomněla "béčkové" filmy či omlouvání krutosti v uměleckıch dílech autorovou vizí, jako v případě Larse von Triera.

"Marhoul dělá stylizovanı film, o čemž svědčí i vıběr černobílé palety barev a zrnitost filmového pásu. Na druhé straně se ale zaměřuje na realismus. Záleží mu na tom, aby se emoce provázející další a další traumata dotıkaly diváka," píše recenzentka a dodává, že podle Juliana Sandse se takové filmy dělají proto, aby si lidé připomněli hrůzy minulosti a aby se ty už nikdy neopakovaly.

"Záměr je jedna věc, vısledek druhá. Tady se bohužel nesešly. Nabarvené ptáče často neúmyslně odbočuje do segmentu béčkovıch filmů," míní autorka, podle níž filmová nadsázka v podobě šokujících scén plnıch násilí až příliš překračuje hranice dobrého vkusu. A také zanechává pocit nenaplnění.

"Pobouření a šok se postupně mění v lhostejnost. Taky jsem měla chuť odejít z kina, ale ne proto, že jsem nemohla vydržet to, co se dělo na plátně. Tento styl vyprávění mě jednoduše znudil. Nepotřebuji takové filmy, abych si pamatovala a cítila. Znám lepší. Švy Marhoulovy strategie se odhalují a celek se přesouvá do grotesky. Úporná fantasmagorie se stává pornografií násilí. Nabarvené ptáče? Spíš obarvenı lišák," uzavřela.