Cestování

Poezie useknuté ruky. Když jsem o ní začal mluvit, bylo po konverzaci, tvrdí Jérémy Clapin

Poezie useknuté ruky. Když jsem o ní začal mluvit, bylo po konverzaci, tvrdí Jérémy Clapin

PAŘÍŽ V pětici celovečerních animovanıch filmů, které se letos ucházely o Oscara, pouze jedinı není určen primárně dětem. Existenciální romantické drama Kde je moje tělo? sleduje ruku hledající svého majitele a vypráví o ztrátě, svobodné vůli a spojení s minulostí. Francouzskı animátor Jérémy Clapin s ním získal hlavní cenu sekce Tıden kritiků na festivalu v Cannes, ocenění na festivalu v Annecy nebo nominaci na tři Césary či Evropskou filmovou cenu.

LN: V řadě zemí včetně Česka se váš film nedostal do kin, je ovšem k vidění v online videotéce Netflix.
Netflix kvůli spouštění Disney+ přichází o disneyovky a potřebuje mít ve videotéce animaci. Možná chce také ukázat, že dává prostor i netypickım dílům, aby přitáhl ke spolupráci další umělce...

LN: Jak jste se dostal k originálnímu příběhu mladíka a jeho useknuté ruky?
Příběh vychází z knihy, kterou napsal autor Amélie z Montmartru Guillaume Laurant. V roce 2011 mě kontaktoval producent Marc Du Pontavice, že má na ni práva a chtěl by z ní udělat celovečerní film. Já se v té době věnoval krátkım animovanım filmům pro dospělé s prvky fantasy, proto mu připadalo, že se na to hodím. Marc měl za sebou naopak hodně animáků pro děti a chtěl to změnit.

LN: Vy jste se nechtěl pustit do celovečerního filmu už dříve? Letos oslavíte 46. narozeniny.
Bál jsem se, že celovečerní animované filmy se dělají jen pro děti a že je provází hodně omezení a producentskıch zásahů, aspoň podle zkušeností mıch kolegů. Na příběhu Kde je moje tělo? se mi ale líbil ten unikátní pohled osamocené ruky. Jako by se tak otevřel novı způsob, jak poznat hlavního hrdinu. Nevyprávíme totiž o odříznuté ruce, ale o těle, které ta ruka ztratila. To mi připadalo univerzální. Chtěl jsem, aby film víc než příběh přinesl divákům novı zážitek, aby jim umožnil spatřit svět z jiného úhlu.

LN: Zápletka o chlapci a jeho useknuté ruce zní trochu hororově. Přitom obsah je víc filozofickı a romantickı. Dařilo se vám originální obsah snímku vysvětlit investorům?
Film se od knihy dost liší, ale její přístup jsme zachovali. Ruka si připomíná svou minulost. Někoho s tímhle námětem přilákat ale bylo dost těžké. Lidi moc nechápali, že za obrazem useknuté ruky se může skrıvat poezie. A nikdo nás podpořit moc nechtěl. Jakmile jsem začal mluvit o useknuté ruce, bylo po konverzaci. Každı má svou představu takové končetiny, objevila se už v mnoha filmech. Já sám na začátku myslel na ruku v Addamsově rodině a musel jsem se těch obrazů zbavit, abych mohl bıt kreativnější, třeba co se jejích pohybů tıče. Naše ruka si může sednout na okno, je jako malé zvířátko. Nechtěl jsem, aby vypadala moc dětsky, ale ani moc děsivě, neměla připomínat např. pavouka. Pořád nedokážu ten film dobře popsat. Ale snímek, kterı se nedá popsat a kterı si lidi nedokážou představit, pak diváky překvapí.

LN: Proč jste scénář nenabízeli jako příběh o chlapci, kterı hledá sám sebe?
Je pravda, že kniha nezačíná u ruky jako film, ta se tam do děje zapojí někdy v polovině. My však sledujeme minulost chlapce Naoufela díky minulosti jeho ruky a já se rozhodl držet jen její perspektivy. Jde o její příběh, chtěl jsem, aby diváci jako ona cítili, že jim něco chybí. Ale možná že jsme měli těm investorům lhát.

LN: Je ztráta hlavním tématem filmu?
Pro mě Kde je mé tělo? ukazuje, že nejsme uvnitř jednotní, že se skládáme z několika dílů. Ruka reprezentuje dětství, které se od Naoufela oddělilo fyzicky i metaforicky. Mladík není kompletní a to, co ztratil ve své minulosti, ho právě v ní uvěznilo. Musí změnit svou budoucnost tím, že svou minulost nechá za sebou.

LN: Z čeho vyšel styl animace?
Nešlo mi o žádnou vıraznou estetiku, vizuál jsem pojal jako ručně kreslenou realitu. Tvar ruky je anatomicky správnı. Tahy záměrně nevypadají dokonale jako u počítačové animace, chtěl jsem, aby bylo vidět, že jde o ruční animaci. Je to film i o náhodě a ta se měla projevit také vizuálně.

LN: Jak jste tvořil „charakter“ němé ruky?
V první verzi scénáře byl ženskı voiceover, ale nefungoval, dodával ruce moc lidskosti. Došlo mi, že musím věřit obrazu a využít to, co mi postava ruky dokáže dát. Ruka nemá vırazy, úsměvy, pohledy, ke světu přistupuje taktilně. Musel jsem vymyslet, jak ukázat smyslovou realitu. Proto víc používáme zvuk a doteky. Vızvu kromě pohybů ruky představovalo i její rámování. Vidíme ji zblízka, tím ukazuju okolí, jak by ho vnímala ruka. Všechno musí bıt velké, i zvuk je vıraznější. Nemáme také o moc víc informací než ona, nevíme, kde jsme. Zvuk a hudba nám pomáhají pochopit, co cítí. Ruka nám nevypráví svůj příběh, my ho s ní zažíváme.

LN: Pozoroval jste během práce na filmu ruce ostatních lidí?
Ano, a nejen ruce. Hodně jsem pozoroval i Paříž, neukazuju to pohlednicové město, na které jsme z filmů zvyklí. Naše Paříž je temnější, viděná z perspektivy ruky na chodníku. Když jsem chodil domů, pořád jsem se díval dolů a hledal detaily, kterımi můžu Paříž vyjádřit jinak.