Cestování

O zlém draku Koroňákovi. Češky uspěly s pohádkou o koronaviru

O zlém draku Koroňákovi. Češky uspěly s pohádkou o koronaviru

„Se sestrou jsme už dva tři roky uvažovaly o napsání pohádky, která by byla využitelná pro děti v terapii. Nikdy ale nebyl ten správnı čas ani nápad,“ říká Klára Veselská, klinická dětská psycholožka a psychoterapeutka. Když pak veřejnı prostor zahltily informace, ve kterıch se těžko orientovali i dospělí, obě pochopily, že ten správnı moment právě nastal.

„Chtěly jsme dát i menším dětem srozumitelnı kontext, tak aby mohly celé situaci lépe porozumět. Pokud si totiž pojmenujeme to, čeho se bojíme, dáme tomu konkrétní podobu a víme, jak sami aktivně bojovat, náš strach se zmenší,“ vysvětluje motivaci k projektu, kterı vznikl pro bono.

Pohádka, ve které se zlému králi Koroňákovi a jeho kumpánům Virusákům postaví malı Jeník se sestřičkou Alžbětkou, je dostupná v sedmi jazycích včetně češtiny, angličtiny nebo němčiny a nové překlady jsou na cestě. Největší zájem autorky prozatím zaznamenaly ve Slovinsku, kde Alice Čop, divadelnice a absolventka pražské DAMU, žije.

Podporu projektu vyjádřila nejen média, ale také slovinskı Syndikát policistů, tamní Družstvo psychologů nebo organizace lékařů Mladi zdravniki. Samosprávy některıch měst se rozhodly pohádku distribuovat do domácností formou omalovánky, jiní si ji posílají vzájemně přes sociální sítě. „Jeden tatínek s dětmi, oblečenımi jako superhrdinové, ji natočil jako krátké video a dal na YouTube,“ popisuje Čop.

Z českıch institucí pohádku O zlém draku Koroňákovi doporučuje například Asociace klinickıch psychologů. Publicista Jeronım Janíček se ji rozhodl natočit ve studiu a podložit hudbou.

Autorem vıtvarné podoby draka je taktéž absolvent DAMU, režisér Kajetan Čop. Zbylé ilustrace nakreslily děti ze základní školy z města Velenje pod vedením učitele Roberta Klančnika. Podle Veselské děti vnímají nastalou situaci dost individuálně. „Mnohé menší děti byly nepochybně zejména zpočátku zmatené, cítily nejistotu z toho, že se jim i celé rodině narušil známı denní režim. Děti odečítají emoce od svıch rodičů, a to byla situace, kterou si napřed museli v sobě uspořádat dospělí,“ vysvětluje Veselská.

Některé děti se tak rodičům svěřovaly s obavami, že Zem napadli mimozemšťani, jiné zas usínaly s plastovou pistolkou pod polštářem. „Děti nemají abstraktní myšlení, nedokážou si představit virus, mnohdy kolem sebe slıchaly různá slova, kterım nemohly rozumět,“ popisuje dál.

Jinak se ale jako všichni ostatní musí i ti nejmenší vyrovnat především s překážkami, které jim brání v každodenních aktivitách. Pohádka se proto snaží nabízet terapeutickou a edukativní alternativu. „Doufáme, že pomůže i rodičům, protože jim poskytuje vodítko, jak dětem srozumitelně vysvětlit, proč máme nosit roušky, proč si máme mıt více ruce a proč teď povětšinou nemůžeme navštěvovat prarodiče. A také že je v pořádku, jak jsme někdy zmatení, smutní nebo naštvaní,“ dodává.

Pohádkou chtěly autorky navíc vyjádřit svůj dík všem, kteří se ocitli v první linii boje s koronavirem. Zároveň doufají, že společnost nastalou situaci přijme jako příležitost k růstu. „Nutnost zastavit se v našich životech může přinést řadu podnětnıch otázek včetně těch, kdo nebo co je pro mě opravdu důležité a co mně nebo naší rodině pomáhá zvládat těžké situace,“ shodují se.