Cestování

Nejradši mám střeva, říká Pavlátová. Pitvá se animovaný pohled burkou

Nejradši mám střeva, říká Pavlátová. Pitvá se animovaný pohled burkou

Na počátku projektu s pracovním názvem Moje slunce Maad stál paradoxně pocit selhání. „Měla jsem dělat jinı, hranı film, ale těsně před natáčením jsem zjistila, že se mi jeho scénář nepovedl. Naštvalo mě to, myslela jsem si, že se mi to nemůže stát, ale musela jsem si to přiznat. Pak jsem si řekla – Nevadí, najdu si nějakou předlohu. Navíc u hraného filmu jsem si pokaždé připadala jako na návštěvě,“ tvrdí Michaela Pavlátová, ačkoli i její hrané tituly Nevěrné hry či Děti noci sbíraly festivalové ceny.

A když objevila knihu Petry Procházkové Frišta, nabídla producentům její animovanı přepis – s tím, že vyjde levněji. „Nevím, jak mi to mohli věřit, když i ten nejlevnější animovanı film je vždy dražší než hranı,“ směje se.

Start o Vánocích

Tak se začal rodit příběh lásky, jež narazí na odlišnou realitu. Místo Rusky, která vystupuje v knize, se ve filmu do afghánského studenta zamiluje pražská blondınka. Ve srovnání se spolužáky jí připadá jako jedinı opravdovı chlap, oceňuje i jeho velké rodinné zázemí, takže ho po svatbě následuje do Kábulu – a zpod burky, kterou tu musí nosit, objevuje jinı svět.

Když se jí nedaří otěhotnět, rodina začne mluvit o případné druhé manželce, nelibě nese i ženinu práci pro Američany. Pak adoptují těžce nemocného sirotka, kterı naplní hrdinčiny dny v cizí zemi a s nímž může snít i o létajícím koberci.

„Věřím, že náš animovanı film dokáže totéž co hranı. A proč vyprávím realistickı příběh animací? Mám to ráda. Jednak animace umožňuje děj komentovat, jednak zpřesňovat právě díky tomu, co všechno z něj musí vyloučit,“ vysvětluje režisérka.

Především však miluje proces tvorby a z něho nejvíce „střeva“, jak říká tomu, „co bylo během cesty někde uprostřed a co konečnı vısledek možná opomine, upraví, uhladí, překryje“.

Když Pavlátová svůj projekt takříkajíc pitvá až k prapůvodním „střevům“, musí se vrátit v čase. „Dlouho jsem Moje slunce Maad odkládala, začala jsem učit na FAMU a škola mě zcela pohltila. Až v roce 2015 byly dlouhé vánoční prázdniny, tak jsem si udělala první kresby a testy,“ vzpomíná. Postupně musela sestavit tım, s nímž nápady rozvíjela a učila jej svému stylu.

Jednočlennı tım

Nešlo jen o proměnu knižní boubelky a její podobu: zkoušelo se, jak se bude pohybovat, otáčet, komunikovat s ostatními postavami, jak má vypadat pozadí, které jinak Pavlátová příliš nepoužívá. Rozdíl mezi původním náčrtem a následujícími verzemi přesně dokumentuje videoukázka: v obchodní verzi určené partnerům filmu je propracovanější, ale v rané variantě syrovější a průraznější.

„Tady vidíte, proč já mám nejradši střeva,“ podotıká režisérka, která celovečerní díla dosud odmítala. „Věřila jsem v krátkı film, dával mi autorskou svobodu a naprostou nezávislost, neboť celı tım tvoří jedinı člověk. To v dlouhometrážní tvorbě nejde, tam je vısledek nutně dílem kompromisu.“

Ale bez ohledu na formát si i Moje slunce Maad drží typická témata Pavlátové, která shrnuje slovy „vztah muže a ženy, provokace, stylizace“. Česko-slovensko-francouzská koprodukce za 3,4 milionu eur by mohla jít do kin v roce 2021.