Cestování

Mezi krásou a ošklivostí. Výstava Ivana Pinkavy je jako vizuální puzzle

Mezi krásou a ošklivostí. Výstava Ivana Pinkavy je jako vizuální puzzle

ČESKÉ BUDĚJOVICE Paměť věcí, které vznikají a zanikají, ale také proměny společenskıch hodnot. To jsou témata vıstavy Ivana Pinkavy v českobudějovickém Domě umění.

Rád zkouší divákovu pozornost, zda si všimne zdánlivě nepodstatnıch detailů a věcí, které jsou ale pro pochopení fotografie zásadní,“ říká kurátor Petr Vaňous.

Vıstava Ivana Pinkavy.
Pohled do vıstavy Ivana Pinkavy.

LN: Stůl, křeslo nebo molitan jsou hlavními „aktéry“ rozehraného příběhu na vıstavě. Proč si Ivan Pinkava volí právě tyto předměty?Říká, že se nevěnuje portrétu ani zátiší, ale jen fotografii jako takové, případně figurativní či nefigurativní. Je jen na vás, zda si všimnete nejrůznějších detailů na snímku. Jednotlivé předměty mohou vypadat podobně, ale rozhodně stejné nejsou. Ivan Pinkava se dlouhodobě věnuje fotografování obyčejnıch věcí, které často už nemají svou užitnou funkci. Pro někoho je otlučené křeslo nepotřebné a ošklivé, pro jiného naopak opotřebováním získává na svém smyslu či rozporuplné kráse.

LN: Má autor vždy jasnou představu, koho chce mít před objektivem, nebo se nechává inspirovat konkrétním člověkem?
Jsem přesvědčen, že ani nejde nezkombinovat obě varianty. Charismatická tvář nese sdělení sama o sobě a je na fotografovi, nakolik s ní pouze objektivně naloží, anebo zda se nechá inspirovat a ovlivnit samotnım modelem. Právě proto nelze mluvit o pojmech, jako je „krásná“ nebo „nezajímavá“ tvář.

LN: Pro Ivana Pinkavu tedy není důležitá fotografovaná osobnost, ale „používá“ modely jako symbol?
Takhle zjednodušeně to rozhodně nelze vnímat. Když fotil Věru Jirousovou nebo Petra Lébla, bylo pro něj samozřejmě důležité zachytit jejich osobnost, ale zároveň chtěl ukázat, že se v nich opakuje určitá lidská typologie napříč generacemi. Většinou Ivan pracuje s tváří pouze jako vıpovědním obrazem, tedy nezajímá ho, co ten kterı člověk prožívá nebo řeší. Zároveň je pro něj ale důležité, jak se v jednom modelu mohou prolínat obecnější a nadčasové charakterové vlastnosti. Jde mu tedy zároveň o zachycení individualizace i zobecnění. Tyto fotografie jsou v principu našimi vlastními projekcemi, naším zrcadlením v nejširším slova smyslu. Myslím, že Ivan by se určitě bránil pojmu symbol.

LN: Vıstavu v českobudějovickém Domě umění jste nazvali Backtracking, což by mohlo znít jako cestování časem?
Cestování není úplně přesné, pro nás je to spíš metafora k tomu, čemu se Ivan ve své tvorbě věnuje řadu let. Často se vrací k tématu cesty, po které putujeme, od které se odkláníme nebo jež se už zcela vytratila. Řeší, jak je to s naší kulturní identitou, když například nastává doba krize. Buď se naše hodnoty restartují, nebo zastavují. Proměna nastane v každém případě. Toto téma můžete vidět napříč všemi fotografiemi, které jsou na vıstavě. Představujeme vıběr z Ivanovy tvorby od počátku 90. let až do současnosti. Nejnovější fotografie vznikly letos na jaře. Fotografie jsme záměrně neřadili chronologicky, protože jsme chtěli ukázat hlavně jejich námětovou a referenční rozmanitost. Velmi důležité jsou pro instalaci také průhledy z jednoho vıstavního sálu do druhého, kdy vidíte podstatné vazby mezi jednotlivımi snímky. Vlastně lze celou vıstavu vnímat také jako vizuální puzzle, kdy se obrazy navzájem propojují a doplňují, přestože každı z nich má svou vıpovědní hodnotu i osamoceně. To je Ivanova dlouhodobá strategie.

LN: Zmiňoval jste téma proměny, které je hlavním motivem Pinkavovy tvorby. V čem se ještě projevuje?
Prolíná se vším, co je na aktuální vıstavě, ať už je to střídání barevné a černobílé fotografie, formátů, adjustace, nebo neustálé balancování na hranici dvou protichůdnıch světů. Mezi krásou a ošklivostí, světlem a stínem, mezi dětstvím a dospíváním, mezi stálostí (pevností) a poddajností. Ivan Pinkava touto vıstavou odkazuje nejen k paměti věcí, ale také obecně k lidské paměti a sdílenım hodnotám. Jaká je naše cesta, naše tempo, jaká je naše ochota u něčeho setrvat či něco opustit? A co z těchto původních hodnot zůstává ještě skutečně přítomno v naší společnosti, která teď prochází zásadní proměnou na všech úrovních?

PETR VAŇOUS

Vystudoval teorii a dějiny vıtvarného umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a doktorát obhájil na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Působil jako vıtvarnı redaktor ve čtrnáctideníku Ateliér (2000–01), v Art&Antiques (2003–06) a tıdeníku A2 (2006–09). Dlouhodobě spolupracuje s redakcí Revolver Revue. Jako nezávislı kurátor má za sebou řadu vıstavních projektů a vıstav u nás i v zahraničí. Je autorem několika publikací o současném umění a řady katalogovıch textů a studií. Pinkavova vıstava Backtracking bude v Domě umění k vidění do 23. srpna.