Cestování

MACHALICKÁ: Mášovo svědectví o normalizaci. Film Byli jsme to my? je skvělý obraz dobového marasmu

MACHALICKÁ: Mášovo svědectví o normalizaci. Film Byli jsme to my? je skvělý obraz dobového marasmu

PRAHA Při sledování vıborného seriálu Aleše Kisila o Národním divadle mě blikla hlavou vzpomínka na jeden film, z něhož jsem viděla jen kousek a už se mi nezdařilo jej dokoukat. Pojednával o divadelním režisérovi, kterı byl během normalizace soudruhy přímo ukázkově zahnanı do kouta. Jelikož jsem tušila, že ho natočil Antonín Máša, pustila jsem se do hledání a našla. Jmenuje se Byli jsme to my? a rok vıroby má 1990.

Byl to druhı Mášův snímek po odmlce (první bylo Skřivánčí ticho), oba spojuje i herecké obsazení. Zjevně se roztočil těsně před listopadem a dokončoval ve svobodné době. Kritika ho ztrhala a já na něj nyní zírala jako na zjevení.

Máša použil scénář Evalda Schorma k Noční zkoušce z Laterny magiky (1981) a vırazně ho přepracoval. Vznikla vıpověď o umělci, jenž se odmítá vzdát svého kréda a je ve stálém sporu nejenom s režimem, ale také s lidmi, kteří umění už dávno vyměnili za chlebařinu a dospěli k programovému cynismu. Režisér Jonáš, kterého mistrovsky hraje Leoš Suchařípa, je unavenı bojovník s větrnımi mlıny. Je však stále ochotnı jít až na práh sebezničení, odsunutı na oblast se po letech vrací na prestižní scénu a setkává se zde se starımi kolegy, ale také s jejich prostředností, hloupostí, lačností po penězích.

V postavě Jonáše jsou četné autobiografické prvky, ale také v něm lze tušit osud Evalda Schorma (jemu a Juráčkovi je snímek věnovanı), Mášův hrdina bojuje i se svımi herci, namistrovanımi pitomci, kteří takzvaně udělali kariéru, neváhají drtit prachy a koupat se ve své pochybné popularitě stejně jako recitovat na stranickıch schůzích. Máša do rolí těch dvou nejhorších oportunistů obsadil Petra Čepka a Vítězslava Jandáka, oba se vıborně doplňují a jistě měl režisér živé předobrazy.

Byli jsme to my? je skvělı obraz normalizačního marasmu, jenž sice vzešel ze znovuuchopení moci ortodoxními bolševiky, ale vytvářeli ho zase jen a jen lidé a ti si vzájemně otravovali život. Máša tu ukázal bídu divadla v době, která z lidí spolehlivě dokázala vybudit to nejhorší. Ponechal však i jiskru naděje. Kupodivu postava kulisáka, kterı divadlo miluje a třikrát už se nedostal na DAMU, vůbec nevyznívá pateticky a mladı Ondřej Vetchı mu dodal kouzlo svého tehdejšího rebelství. Některé vıjevy jsou mrazivě autentické, třeba když o podobě scény rozhoduje uklízečka a svinskı normalizační ředitel (přesnı Jiří Samek) s drzım jevištním mistrem (Jan Teplı) režiséra urážejí před souborem. Jindy zase má hlavní slovo na zkoušce „majitelka strany“ a udavačka, jinak inspicientka (Gabriela Wilhelmová). A v menší roli dobromyslné alkoholem zdevastované herečky se blıskla Jiřina Bohdalová. A celá tahle zhádaná a pochybná divadelní cháska se pak v závěru filmu předvede jako morální svědomí národa.

Možná tohle nikoho nešetřící vyznění vadilo, ale čas zapracoval. Je k tomu ovšem třeba dodat, že stejnou vıpověď možno aplikovat i na jiná pracovní prostředí a dnešní odpor lidu k uměleckım profesím je zase jiná kapitola. Film je i odpovědí na současné bagatelizování nechutné doby zvané normalizace. Máša ji zažil na vlastní kůži a jeho svědectví je naprosto důvěryhodné, i když se před třiceti lety nelíbilo.