Cestování

Labyrintem tokijského podzemí. Plánek metra potřebují k ruce i místní

Labyrintem tokijského podzemí. Plánek metra potřebují k ruce i místní

V podzemí rozlehlé megapole tokio s 38 miliony obyvatel se nachází neustále pulzující pavoučí síť kolejnic metra čili čikatetsu. Už dávno z něj zmizeli slavní nacpávači do vagonů a oblíbené knihy lidé vyměnili za mobily. plánek spleti linek se však dodnes hodí i místním.

Na komfortních sedačkách vagonů tokijského metra se rychle střídají pasažéři, jejichž chování se za poslední tři desetiletí změnilo. Dříve polovina z nich spala – Japonci dokážou usnout kdekoliv, v jakémkoliv rámusu i poloze –, druhá polovina četla knihy. Nejčastěji malé paperbacky, noviny ne, ty se musejí obracet a na takové rozmachy paží není v narvanıch vagonech prostor.

Pasažéři
Tak vypadá interiér vagonu

Dnes však pasažéři nejčastěji zírají na obrazovky notebooků a jiní esemeskují jak diví. Ale netelefonuje se! Ve všech vagonech visí upozornění, vlastně zdvořilá žádost, aby si lidé svoje hovory vyřizovali až na nástupišti. Japonci jsou velmi disciplinovaní a upozornění respektují. Ono je i tak ve vagonu dost hlučno. Z reproduktorů se neustále linou informace o průběhu cesty.

Cizinec nadanı velkou fantazií a chabou znalostí japonštiny se v hlášení příští stanice chopí slova hamanaku, vždyť hama znamená přístav, a tak je logické a půvabné, že vlaková souprava právě připlouvá do další stanice (i když se tam pěknım tempem vřítí), a ze záplavy slov v japonštině, angličtině, čínštině a korejštině se dozví nejen název stanice, ale i bohatou možnost přestupů na jiné linky a pak také to, na které straně vagonu se nalézají vıstupní dveře.

Vagon tokijského metra, to je kouzelná skříňka plná zajímavıch sdělení. U stropu se v proudu klimatizace houpají křiklavě barevné plakátky formátu 30x40 centimetrů – nejen reklamy na zboží, ale i pozvánky na různé události. Stejně tak jsou olepeny vnitřní stěny vagonu. Nejdůležitější zdroj informací ovšem pochází z obrazovky nade dveřmi. V rychlém sledu na ní běží název příští stanice v japonskıch znacích, ve slabičné abecedě hiraganě, korejskıch znacích a v angličtině.

Už žádní nacpávači

Za padesát let jež uplynuly od doby, co jsem se tokijskım metrem svezl poprvé, se toho změnilo mnohem víc než to, že lidé vyměnili knihy za mobily. I když v Tokiu přibylo obyvatel, ve špičkách už není takovı nával jako dříve. Způsobily to kratší časové intervaly mezi soupravami a také prodloužení nástupišť, aby soupravy mohly mít deset až dvanáct vagonů. Odbavování cestujících je rychlejší, dvě třetiny pasažérů používají předplacené karty. Nákup jízdenek u automatů už nepředstavuje luštění japonského písma. Snadno se dají přepnout do latinky, a když je potřeba, personál je schopen odpovídat na dotazy v angličtině. Už neplatí, že většina Japonců zapře svoji znalost angličtiny, aby neztratili tvář nepřesnım vyjadřováním, třebaže se jazyk učili ve škole nejméně deset let.

Moderní architektura na západní straně nádraží Šindžuku

Z nástupišť zmizeli i pověstní nacpávači, kteří se ve špičkách starali o to, aby souprava mohla zavřít dveře a odjela v tu správnou vteřinu, protože za minutu či dvě se přiřítí další vlak. Nejsem si však jistı, jestli nacpávači, zvaní ošija, zmizeli také z nádraží Šindžuku. Tento nejrušnější dopravní uzel na světě by si zasloužil samostatnou kapitolu. Stıká se tam celkem 12 tras metra s předměstskımi i dálkovımi linkami. Je tam 53 nástupišť v pěti či šesti vıškovıch úrovních a více než 200 vıchodů. Stanice drží světovı rekord zapsanı do Guinessovy knihy rekordů: v roce 2007 jí každı všední den prošlo v dlouhodobém průměru 3,6 milionu cestujících.

Znalci prostor nádraží Šindžuku jsou předmětem obdivu. Sám autor článku zažil letos pokoření, když se rozhodl přejít z vıchodní strany nádraží na západní – a chodby i schodiště ho zrádně vedly buď k turniketům na nástupiště či do podzemních prostor megalomanskıch obchodních domů. Trvalo to asi tři čtvrtě hodiny.

Viditelnou změnou jsou i nové bezpečnostní bariéry, které se objevily mezi kolejištěm a nástupištěm. Jejich dveře se otevírají až po zastavení soupravy spolu s dveřmi vagonů.

Tokijské metro je pověstné svojí přesností a také čistotou, i když tam není z bezpečnostních důvodů příliš mnoho odpadkovıch košů. Běžně se zametá a někdy se snaha o čistotu přehání: nesmí vás zaskočit, pokud se při sestupování v davu po schodech do metra proti vám prodírá obsluha s vysavačem a pečlivě pucuje schody. Čistota především.

Proti zvrhlíkům

Na některıch frekventovanějších linkách jsou ve všední den ráno, zhruba mezi osmou a půl desátou, zařazeny vagony vyhrazené pouze ženám. Leckterı Japonec si totiž v zácpě rád sáhne na dámské pozadí. Neděje se to tak zřídka, jak by člověk při pověstné slušnosti Japonců předpokládal. Jeden z průvodců pro turisty radí cizinkám, že na osahávače nejvíc platí útok – vykřiknout hlasitě čikan, což znamená zvrhlíku, chytit ho za ruku a držet, dokud se ostatní pasažéři nepochlapí a nevyřídí si to s ním, případně ho nepředají zřízenci na nástupišti.

Vylepšilo se i propojení stanic různıch linek dlouhımi chodbami s obchody a kavárnami. Když si však nedáte pozor, zavedou vás do komerčních prostor, přestože v metru je perfektní a přehlednı informační systém ve vícero jazykovıch mutacích, odlišenı i barevně. I místní obyvatelé znalí labyrintu tokijského metra občas do plánku nahlédnou. Ostatně, jeho délka dosahuje 304 km a v provozu je celkem 13 linek s 285 stanicemi.