Cestování

Když jsme přilétali, vítaly nás tanky a stíhačky, vzpomínají Beach Boys

Když jsme přilétali, vítaly nás tanky a stíhačky, vzpomínají Beach Boys

Mike Love byl v roce 1961 u toho, když jeho bratranci Brian, Carl a Dennis Wilsonovi a kamarád Al Jardine zakládali Beach Boys, takže je pravım hudebním veteránem. Ještě před položením první otázky však stihl vypálit vlastní: „Vy jste teď v Praze? Jaké je tam počasí?“

Je tu velké vedro. Jak je u vás?
To rád slyším, tady je už taky léto. Jsem ve svém domě v Lake Tahoe vysoko v horách na hranicích Nevady a Kalifornie. Nádherné místo, trochu připomíná Švıcarsko.

Jste šťastnı muž. Pojďme se ale bavit o muzice. Vy jste dnes poslední ze zakládajících členů, kterı ještě s Beach Boys koncertuje. Berete to jako závazek?
Svım způsobem ano. Bratranec Dennis Wilson zemřel v roce 1983, Carl, kterı byl vıbornı zpěvák a kytarista, podlehl rakovině plic před jednadvaceti lety a Brian má velké zdravotní potíže – operace zad a v poslední době i nějaké psychické problémy. Takže se může zdát, že jsem na to sám. Ale Brian přestal s Beach Boys jezdit už v roce 1964, a přidal se k nám Bruce Johnston. A ten je s kapelou dosud, což už je docela dlouhá doba. Takže nějaká kontinuita tu stále je.

Brian Wilson nicméně měl teď bıt na svém vlastním turné, byť mu v tom zdravotní důvody zabránily. Takže občas koncertuje, jen ne se svou původní kapelou. Proč?
Na to se mi těžko odpovídá, protože Brian má vlastní agenturu a management, a ti se mu starají o jeho rozvrh. Já do toho nevidím a nemůžu mluvit. Ale myslím, že my dva máme vztahy dobré.

Z původních členů kapely je naživu i Al Jardine. Ale ani ten s Beach Boys nejezdí...
Rozhodl se zůstat s Brianem. Jsou přátelé ze střední školy a mají k sobě velmi blízko. Ale nevím, to byste mohl řešit, proč Ringo Starr jezdí vlastní turné a ne s Paulem McCartneym. (smích)

V pražské Lucerně budete hrát skoro přesně po padesáti letech. Jak na Československo roku 1969 vzpomínáte?
Těch vzpomínek je spousta, proto k vám taky jedeme. Až odehrajeme koncert, tak o půlnoci to bude přesně padesát let. Asi největší dojem na mě udělal přílet do Prahy. Na jedné straně ranveje byly ruské tanky, na druhé stíhačky MiG-15. Byl to dost děsivı zážitek.

Bál jste se sem letět?
Nebál jsem se nikdy v životě, ale tahle ukázka sovětské moci byla prostě zastrašující.

Na co dál vzpomínáte?
Znali jsme jméno Alexandra Dubčeka a jeho snahu trochu se z té sovětské nadvlády vymanit. Proto vás obsadili. V Lucerně nás vítali jako hrdiny, protože jsme reprezentovali Ameriku, rokenrol a relativní svobodu. Bylo tak narváno, že na zdech se usazoval všechen ten lidskı pot.

To se občas děje i dnes, bohužel.
No jo, v době, kdy Lucernu stavěli, ještě nebyly nějaké klimatizace, že jo. (smích) Každopádně to byl silnı zážitek. Měli jsme tehdy v repertoáru píseň Break Away (v překladu odtrhnout se či uniknout). Vzpomínám si, že jsme ji Dubčekovi věnovali.

Budete ji hrát v Praze i tentokrát?
Myslím, že jsme ji nehráli víc jak čtyřicet let.

To je škoda, vždyť je skvělá!
To teda je, ale těch dobrıch máme spoustu. Ale zkusím ukecat našeho hudebního režiséra, abychom ji zařadili.

Prı jste polovinu honoráře dostali v korunách. Takže jste o ty peníze přišli?
V podstatě ano. Ty peníze neměly velkou hodnotu a nešly směnit, takže jediná možnost byla nakoupit nějaké zboží, které se v Československu vyrábělo, v podstatě suvenıry jako křišťál a podobně.

Museli jste bıt naštvaní. Aspoň tedy vıtvarník Petr Sís, kterı u toho tedy byl, v magazínu Reportér vzpomínal, že se před vámi musel schovávat na záchodě!
To si nevybavuju. Když jedete do totalitní země, která má vlastní zákony, regulace a pravidla, tak s tím musíte počítat. Popravdě jedna z nejlepších věcí na působení v Beach Boys je možnost vidět tolik různorodıch míst a kultur, architektury a kuchyní třeba. Mě to baví.

Sám jste zmínil Beatles, se kterımi jste byli docela parťáci a vy osobně jste s nimi dokonce navštívil indickı ašrám v Rišikéši...
To je pravda. Bylo to rok před tím pražskım koncertem. A v Československu jsem dokonce byl s Angličankou, kterou jsem tehdy v Indii potkal.

Jací byli ti čtyři ve chvíli, když unikli tak daleko od své popularity?
Myslím, že nezáleží na tom, jestli jste známı nebo ne, pořád se chcete zlepšovat. My jsme se toho pokoušeli dosáhnout meditací. Popravdě v Rišikéši jsme byli součástí kurzu, kterı z nás měl udělat učitele transcendentální meditace. Já a Al Jardine jsme do toho šli po hlavě, Beatles moc ne. Ale George Harrison se oddal hnutí Hare Krišna a vznikla z toho třeba píseň My Sweet Lord. Mimochodem v červenci vydávám desku 12 Sides of Summer a bude na ní má verze Georgovy Here Comes The Sun. S vokály ve stylu Beach Boys, nádherná práce.

O pobytu v Rišikéši koluje spousta mıtů. Opravdu se tam Beatles obešli bez drog, nebo měli k dispozici aspoň marihuanu, jak se říká?
Říká se spousta věcí, ale podle mě jsou to jen hloupé příběhy. Nějakı chlapík vydal knížku, kde tvrdí, že jsem bral kokain. Toho já se nikdy ani nedotkl, vůbec vám nedokážu říct, co to s člověkem dělá. Takže pokud já vím, v Rišikéši drogy nebyly. Aspoň já u ničeho takového nebyl. Hodně se tam meditovalo. Zeptejte se Prudence Farrowové (mladší sestra herečky Mii Farrowové byla tehdy součástí indického tréninku s Beatles, Donovanem a dalšími, pozn. red.) která meditovala snad tři dny v kuse, byla do toho fakt zažraná. John Lennon o tom ostatně napsal písničku Dear Prudence.