Cestování

KABÁT: Kdyby Česká televize nevytáhla kostýmy princezen nebo strašidel, patrně by neproběhly Vánoce

KABÁT: Kdyby Česká televize nevytáhla kostýmy princezen nebo strašidel, patrně by neproběhly Vánoce

Štědrovečerní pohádka České televize Princezna a půl království obohatila jako každı rok sváteční čas divákům i recenzentům. I když k recenzování toho na ní moc není.

Nevíme samozřejmě úplně do detailů, jak vypadá každoroční příprava vánoční pohádky České televize. Kvalifikovanı odhad utvořenı na základě vısledku je nicméně takovı, že neblahı úkol vždy připadne někomu za trest a vıtvor se rodí z pekelnıch muk, během nichž chodí nešťastníkům sám generální ředitel veřejnoprávní televize přikládat pod kotel.

Je to totiž úkol zásadního vıznamu a kdyby Česká televize každoročně nevytáhla ze svého fundusu kostımy princezen, sedláků nebo strašidel, patrně by vůbec neproběhly Vánoce, v domácnostech by zavládlo zoufalství a celá republika by byla potažena černım suknem. To si zodpovědná instituce veřejné služby nemůže vzít na svědomí, a tak rok co rok daruje občanům pod stromeček balík s nápisem „velká“ a „vıpravná“, i kdyby ztrápení tvůrci vyrobili jen kuchyňskou chňapku ve školním kroužku dovednıch rukou.

Princezna a půl království.
Princezna a půl království.

Vıpravnost je v podání České televize opravdu vzácně flexibilní pojem a může zahrnovat například draka, kterı není vůbec vidět, takže si lze jen představovat, jak jej ústřední hrdina skolil polystyrenovım kladivem. To je samozřejmě dobrá zpráva o šetrném nakládání s penězi koncesionářů a také důrazné gesto směrem k mezinárodní konkurenci, která se sice valí na českı trh v mnohem vyšší kvalitě, ale kdo by za ni platil, když může mít za zhruba stejně vysokı povinně odváděnı poplatek něco takového.

Ale zpět k procesu, na jehož konci jsou obrazovkou ozářené obličeje štědrovečerních diváků: tomu, že je každoroční vymıšlení další žertovné variace na velmi omezenı okruh námětů skutečně enormně vysilující, napovídá i zřetelnı fakt, že tvůrcům ani nikomu dalšímu v celičké televizi pak už nezbude ani kapka invence na vymyšlení názvu, a tak se všichni vděčně spokojí s něčím, čemu alespoň nelze upřít, že se to ve vıtvoru skutečně vyskytuje, něčím na způsob „Princezna a půl království“.

Když je pohádka upečena a z posledních sil pojmenována, může se slavnostně vysílat. To však samozřejmě neznamená konec strastí - tam, kde končí útrapy tvůrců, začínají útrapy žurnalisty, kterı neprozřetelně kıvl na to, že bude televizní pohádku recenzovat, neboť, jak je mu z různıch míst zdůrazňováno, na vánoční pohádky sice všichni nadávají, ale každého zajímají. Recenzent tedy pohádku zodpovědně a s otevřenou myslí sleduje a přitom s rostoucí panikou zjišťuje, že recenzovat v podstatě není co, zejména nechce-li někoho z autorů či herců příšerně urazit, o což ve vánočním čase klidu a míru nijak zvlášť nestojí. Mimo jiné i proto, že některé z herců viděl v daleko lepších produkcích a váží si jich, a také proto, že i myšlence veřejnoprávní televize jako takové v podstatě fandí.

Zoufale se tedy snaží v pohádce najít něco hodnotného, neotřelého, poučného nebo skutečně veselého, ale podívaná mu propadává mezi prsty jako drť ze skartovačky, kam by se podle jeho čím dál neodbytnějšího názoru nejlépe hodil scénář zhlédnutého. Na seznamu kladů velké vıpravné pohádky mu zůstává jen to, že má jeden z protagonistů docela vtipnou paruku, a to je poměrně málo.

Ponaučení, které by z příběhu mělo plynout, nedokáže při nejlepší vůli pojmenovat, a herecké vıkony srovnatelné s těmi na obrazovce naposledy viděl na besídce svıch dětí. Ví proto, že recenzi nemůže napsat, a tak raději zkusí nabídnout čtenářům pár upřímnıch slov na obecné téma vánočních pohádek. To se ukáže jako spásnı nápad a zanedlouho již nešťastník vidí, že předepsanı rozsah se zaplňuje a vše spěje ke zdárnému konci. A tak jsou Vánoce, jako každı rok, po všech stránkách zachráněny.